Kapitola 39. Živý mrtvý

V okamžiku, kdy se přerušilo spojení dálným zrcadlem, provedl Bark něco, co se mu z duše příčilo, co ale bylo naprosto nezbytné pro to, aby sám sebe udržel po Xenově královraždě naživu. Použil i před zasvěcenci pečlivě utajovaný postup z oblasti přírodní magie, kterou jako jeden z mála v současnosti žijících příslušníků lidského druhu dokonale ovládal. Kouzlo již totiž silně koketovalo s temnou nekromancií, ale v několika podstatných detailech se od ní přece jen lišilo. Bark si totiž dával obrovský pozor, aby se s nekromancií nezapletl, protože velmi dobře znal cenu, kterou za to několik nepoučitelných kouzelnických odvážlivců zaplatilo.
               Nejprve vyléčil nyní již mrtvému králi příšernou zející ránu na krku. Pak odstranil krev z podlahy a králova oděvu. Nato rozdělil své vědomí tajným postupem na dvě části, z níž jednu nechal vstoupit do mrtvého těla. Bylo to spojeno s nezbytným přílivem životodárné transformované zemské energie, takže mrtvé srdce v bezvládném těle opět začalo bít a bledé vládcovy tváře znovu dostaly barvu. Král se zhluboka nadechl, poněkud vrávoravě vstal a unaveně usedl zpět na svůj trůn. Nikdo, ani nejlepší kouzelníci, kteří by krále opravdu dokonale neznali, neměl možnost záměnu odhalit, pokud by se Bark důsledně přidržel králova způsobu vyjadřování, myšlení a dodržoval jeho zvyky. Obě jeho rozdělená „já“ totiž mohla existovat i v dost dalekém odloučení, protože tenká nitka energie, která mezi nimi probíhala, zaručovala jejich neustálé vzájemné propojení. To, že nespoutal, neovládl a nezneužil královu dezorientovanou duši, bloudící nyní v mezisvětí, bylo právě onou důležitou skutečností, díky níž Barka nebylo možno vinit z nekromancie. Velká šaráda s místními obyvateli tak mohla bezpečně začít…

…..

Nasuada se probudila uprostřed noci kradmým pohybem, který v polospánku zpozorovala poblíž svého lože. Byla tím řádně rozmrzelá, protože se po jednání s představiteli Alagaësie konečně začala propadat do, jak doufala, hlubokého spánku. Pravou rukou mnohokrát nacvičovaným nenápadným pohybem zajela opatrně pod polštář, kde měla uloženou ostrou tenkou dýku s dlouhou čepelí. Jakmile její prsty pevně sevřely jílec zbraně, zmobilizovala všechnu svou energii a chystala se při sebemenším šelestu zaútočit. Namísto toho se ale ozval důvěrně známý hlas:
               „Nech svou dýku v klidu odpočívat, má paní,“ řekla Trianna. „Nechtěla jsem tě zbytečně prudce probudit, ale jela jsem tryskem před naším vojskem, abych ti přinesla čerstvé zprávy, které nepočkají. Vidím však, že tvé instinkty bojovnice ani v míru nikterak neotupěly. To ti chválím.“
               Nasuada by přísahala, že až takovou radost to kouzelnici neudělalo. Kdo ví, co měla ta nevypočitatelná ženština v úmyslu. Možná zase naopak Triannu instinkt varuje, že nejsem jejím postavením vůdkyně Du Vrangr Gata nijak zvlášť nadšena. A kdyby věděla, že pokud by se bývala neobjevila hrozba napadení země, už by kouzlení v Alagaësii bylo omezeno Aryou pomocí jména starověkého jazyka, možná by mě polechtala mezi žebry podobnou hračkou, jako je ta, kterou schovávám pod polštářem.
               V této chvíli ale Nasuada potlačila svou antipatii k čarodějce a zažehla svítilnu. Pak Triannu neutrálním hlasem vyzvala, aby se posadila a prozradila, co že jí to přinutilo cválat celou noc až sem. Trianna se už zjevně také zcela ovládla a dala se do vyprávění:

„Má paní, k večeru se mi dálným zrcadlem ozvali členové Du Vrangr Gata, které jsem na tvou žádost vyčlenila k ochraně krále Orrina. Den před tím se krále pokusil nějaký blázen při audienci zabít. Moji lidé ho neodhalili včas, nejspíš proto, že tam nepřišel s úmyslem vraždit. Pravděpodobně mu během audience přeskočilo a pokusil se vytáhnout na Orrina dýku. On ale zareagoval včas, ubránil se a stráže toho ubožáka nakonec dorazily.
               Jenže král zřejmě začal trpět nějakou formou stihomamu, která mu našeptává, že se jej pokoušíš tajně připravit o život, aby ses mohla silou zmocnit Surdy a přičlenit ji ke svému království. Všechny mé kouzelníky proto propustil, a když se již tedy chystali k návratu do království, zpozorovali, jak královi poslové vyvěšují po hradě nějaké prohlášení. Stála v něm neuvěřitelná věc, že totiž do Surdy je volně umožněn vstup spřátelené armádě přicházející zemi na pomoc v obraně před královstvím a v nastolení spravedlivého vládce Orrina namísto neprávem vládnoucí královny. Nikdo se teď ke králi nedostane, protože se uzavřel v trůnním sále se dvěma podivnými cizinci v černošedých pláštích, kteří přijeli včera a dlouho s králem jednali. O čem, to ale nikdo neví, protože s nimi rokoval o samotě.
               Má paní, spoj se, prosím s Orrinem a pokus se zjistit, jak se věci mají,“ dodala Trianna s jistou dávkou úpěnlivosti v hlase.
               Alespoň něco tedy máme společné, pomyslela si Nasuada, a tím je starost o osud Alagaësie. Proto kouzelnici popravdě odpověděla:
               „To již není třeba, protože král Orrin, pokoj jeho věčně nespokojené duši, byl zavražděn přímo před našima očima během dnešní porady při spojení dálným zrcadlem jedním z těch nepřátelských kouzelníků, o nichž vyprávěli Roran, Solembum i Murtagh.“
               Na ta slova sáhla překvapená Trianna do záhybů svého oděvu a vyňala dálné zrcadlo, jímž se spojila s vedoucím skupiny králi přidělených kouzelníků. Muž byl překvapen ještě víc, než jeho velitelka:
               „Jakže? Mrtev? A už večer, říkáš? Ale vždyť jsem ho viděl přecházet po balkóně a rozmlouvat s jedním z těch cizinců ani ne před čtvrt hodinou…“

…..

Bark v králově podobě povolal zpět stráže a oznámil jim, že od této chvíle má k němu opět přístup každý, kdo o to s čistým úmyslem požádá. Před tím ale, že si přeje v klidu se svým vzácným hostem povečeřet, zatímco druhý vzácný host musí zařídit nějaké neodkladné záležitosti. Xenos tak mohl v naprostém bezpečí zmizet z paláce Branou vedoucí přímo do jeho sídla na ostrově, jejíž portál mu Bark pro tento případ vytvořil přímo v trůnním sále. Tam měl připravit vše potřebné k dalšímu tažení.
               Rozdvojený kouzelník tak mohl v klidu povečeřet sám se sebou a připravit se na další kolo jednání, tentokrát se zmatenými vysoce postavenými šlechtici a měšťany – elitou Surdy. A první návštěvníci na sebe nenechali dlouho čekat. Bark musel znovu těžce bojovat sám se sebou, aby je okamžitě nevaroval před hrozícím nebezpečím, jak mu velelo jeho po letech znovu probuzené svědomí. Věděl ale, že Xenova pomsta by jej neminula, protože výlet zpět na ostrov už pro něj neznamenal cestu bez návratu. Nesl si v hlavě příliš mnoho obrazů území, kterým prošli a dost z topografie hradu, aby s pomocí některého kouzelníka mohl proniknout nově vytvořenou Branou zpět. Ne, čas ještě nenadešel. Tuhle hru, jakkoli nechutnou, musím zatím hrát s sebou, uklidňoval sám sebe.
               Dával si tedy záležet, aby až do pozdních večerních hodin jednal pokud možno s každým z návštěvníků zvlášť. Nehodlal připustit, aby se dva nebo více z nich vzájemně při jednání s „králem“ utvrdilo ve společné oponentuře jeho přesvědčení o potřebě cizí pomoci. Víno teklo proudem při každém z rozhovorů a Bark jako vzácný host z cizí země a člen již téměř zapomenutého Řádu šedých bratří nechával nenápadně – nápadně plnit kapsy a měšce příchozích „závdavkem konečného odškodnění za utrpěné křivdy a ztráty během války na straně Vardenů“. Bylo až s podivem, co tato jednoduchá strategie, jejímž otcem byl (jak jinak) mistr manipulace Xenos, dokázala provést s loajalitou surdské elity k Nasuadinu království i k vlastní zemi. Na „králově“ stole se nad ránem vršila kupa nočními hosty vlastnoručně podepsaných souhlasných prohlášení, potvrzujících správnost „králova“ rozhodnutí. Když odešel poslední návštěvník, vydali se Bark – Orrin a Bark – Gorben spolu na balkón, aby si především „král“ pročistil hlavu od vypitého vína, kterého, ačkoli se velmi držel zpět, prolil dnes hrdlem takřka stejně úctyhodné množství, jako býval zvyklý vídat u Xena. Na nádvoří zpozoroval Bark jednoho z členů skupinky kouzelníků, které Orrin včera vyhnal a usoudil, že bude lépe klidit se mu z dosahu, aby náhodou nezjistil, že ve skutečnosti nevidí to, co si myslí, že vidí.

…..

Xenos se zhmotnil ve své pracovně. Byl pln optimismu a důvěry v sebe sama. Dokonce pro tu chvíli zapomněl na podivný pocit ze svého vrchního kouzelníka, který získal při jejich posledním rozhovoru právě v těchto místech. Nyní k Barkovi dokonce cítil určitou vděčnost, protože si byl velmi dobře vědom, že bez jeho schopností by stále ještě seděl jako vězeň tady na ostrově. Dal k sobě povolat bývalého velitele Mardoka a když se překvapený hromotluk pln obav z nějaké další místodržitelovy vytříbené krutosti dostavil, pověřil ho znovu vedením vojenského výsadku s tím, že si zaslouží druhou šanci. Nad tím Mardokovi zůstal rozum stát, ale instinkt ho správně varoval, aby náhlému obratu Xenovy nálady příliš nedůvěřoval. Rozhodl se nicméně chytit nabízenou příležitost za pačesy a vytěžit z ní, co se dá. Když ho Xenos velkopanským gestem propustil, odkráčel po vojensku zpříma z jeho pracovny a vydal se splnit udělené rozkazy.
               To nebylo nic obtížného, protože vojsko stálo připravené v pohotovosti již od včerejšího rána před portálem vedoucím do Surdy. Ten zanechal Bark před vojenským táborem poblíž Ar’londru, odkud se vypravili společně s Xenem na svou tajnou misi. Když vojáci uviděli přijíždět na koni Mardoka opět s insigniemi velitele, propukli v hromový pozdravný řev a on jim odpověděl pozdvižením svého pověstného palcátu. Podobně pozdravili z vděčnosti, že jim vrátil jejich milovaného velitele, také Xena, který se objevil přibližně za půl hodiny ve válečné zbroji. Mezitím se vojáci stačili sešikovat do menších útvarů a na Mardokův povel jej následovali útvar za útvarem do portálu. Byli to všichni vojáci, kteří mu po prvním neúspěšném výsadku zbyli – celkem čtyři tisíce mužů. Když přibližně po deseti hodinách přesun skončil, následoval své vojsko sám Xenos.

…..

Bark – Orrin se probudil s pořádnou kocovinou, což Bark – Gorben nesl značně nelibě. Odpojil se tedy od svého druhého já, nakolik mu to vzájemná vazba dovolovala, a vyrazil zkontrolovat situaci u portálu poblíž hradu, jímž sem teď podle dohody měli proudit vojáci z ostrova. Jakmile se přemístil ze svého pokoje na určené místo, přivítala jej záplava rudých uniforem a, což ho potěšilo ze všeho nejvíc, usmívající se obr Mardok, který mu s dojetím hned na uvítanou děkoval, že ho uchránil toho nejhoršího utrpení.
               Na hradě zatím Bark – Orrin předstíral únavu po nočním jednání, zatímco ve skutečnosti vyspával včerejší opičku. Když se kolem poledne vrátil Bark – Gorben, poobědvali spolu a pak se vypravili na nádvoří přivítat vojsko, které se již vydalo na pochod ke hradu. Tam panovalo napjaté ticho plné očekávání. Kdo mohl, vydal se vyhlížet armádu, která se měla zakrátko objevit. Nadešel kritický okamžik, protože se nedalo na sto procent odhadnout, jak se zachovají místní vojenští velitelé, kteří, na rozdíl od úplatné surdské elity, přísahali věrnost své zemi. „Orrin“ je sice dal všechny krátce před tím svolat a oznámil jim své rozhodnutí podpořené podepsanými listinami od nejvýše postavených šlechticů a měšťanů, ale ačkoli to všichni, jak se alespoň zdálo, přijali vcelku klidně a času na rozmyšlenou měli záměrně právě jen těch pár chvil, než ostrovní armáda dorazí, nebylo jisté, co tváří v tvář cizímu vojsku podniknou. Vlastní vojsko nechal „král“ zavřené v kasárnách a ubikacích. Stačil by ale jediný signál polnice a došlo by k masakru, který nyní nemohli potřebovat…
               Kouzelníkovy úvahy přerušilo zvučné zatroubení válečného rohu, jež se ozvalo před hradními branami. Chvíli na to se objevil v hradní bráně sám Xenos v sedle nádherného bělouše a jeho parádní zbroj se na něm jen blyštěla. Davem proběhlo obdivné zahučení. Vzápětí nato vstoupilo na nádvoří hradu čelo ostrovní armády. Příval rudých uniforem se rozléval po velikém nádvoří a zatlačoval místní zvědavce pozvolna do úzkých prostor a průchodů mezi hradními budovami. Když už na nádvoří nezbýval téměř žádný volný prostor, vydal Xenos úsečný povel a příval se zastavil. Nato předjel zpupně na svém koni až těsně před „Orrina“ a nastoupené surdské velitele. K údivu všech shromážděných velitelů a množství zvědavců vykloněných z oken hradních budov však jejich král nevyzval Xena, aby sesedl s koně, jak se sluší při dvorském uvítání. Nikoli. Poníženě se mu naopak poklonil a zvučným hlasem zvolal:
               „Král Orrin je mrtev, ať žije Xenos I., král Surdy a Souostroví Poslední naděje, budoucí vládce Alagaësie!“ Nato padl mrtev k zemi v okamžiku, kdy druhá polovina Barkova vědomí opustila jeho tělo. Orrinovi velitelé v té chvíli instinktivně tasili meče, ale dobře mířená salva šípů, které vyletěly z řad vojáků v červeném, učinila jejich marnému pokusu přítrž. Na Xenův povel se nepřátelští vojáci vydali obsadit hradní kasárna a ubikace. Těch nemnoho statečných vojáků, kteří se postavili na odpor, bylo bleskově odzbrojeno. Surda měla nového krále.