Kapitola 9. Brána do nikam
Eragon na to „cosi“ zíral doširoka otevřenýma očima. Kdyby nevěděl, k čemu ta věc slouží, nepoznal by, na co se vlastně dívá. I když „věc“ nebylo to správné slovo, které by celý objekt vystihovalo. Jakoby prostor vytvářel v jednom místě širokou a mělkou trychtýřovitou nálevku, která z vnější strany odrážela veškeré světlo. Z vnitřní strany však přecházela barevně plynule od nejsvětlejšího přes postupně stále tmavší odstíny modré až k hypnotizujícímu černému středu. Eragon měl pocit, že pokud by se do středu zblízka podíval, vtáhl by ho do sebe po hlavě. Hypnotické působení ještě umocňovala pravosměrná rotace celého trychtýře. Ten byl tak veliký, že by se do něho snadno vešla i Safira. Od Brány vycházela neznámá vibrující síla, která nebyla kladná ani děsivá, ale tak intenzivní, že se Eragonovi zježily na hlavě všechny vlasy a postavily se mu chloupky na předloktí.
Po Eragonovi chtěli Bránu vidět i ostatní. Po jednom přistupovali k oknu, vstaly jim vlasy a opět s nevěřícím pohledem od okna zase odcházeli. Nejkomičtěji vypadala Angela, protože její kudrny se narovnaly jako podle pravítka. Eragon spolkl ironickou poznámku a namísto toho se bylinkářky zeptal:
„Angelo, co si o tom myslíš?“
„Myslím, že když mě nebudeš otravovat hloupými otázkami, na něco už přijdu…,“ odsekla svým typickým tónem.
Eragon si připadal trochu hloupě, jako ostatně v Angelině přítomnosti často, ale ze zkušenosti věděl, že bylinkářka své výroky vlastně nemyslí zle a konec její odpovědi mu vlil trochu naděje do duše. Popravdě neměl nejmenšího tušení, jak si s tímhle problémem poradit. Magie, se kterou se tu setkal, byla tak cizího druhu, že se bránila zkoumání způsobem, který Eragon důvěrně znal a mistrně ovládal. V odhalování a rozboru kouzel se dokonale pocvičil na Vroengardu, když se vydal hledat Pevnost duší. Protože se zdálo, že díky smaragdu, který v domě objevili, mohou strávit na místě noc v bezpečí, utábořili se v prvním patře, kam magická síla krystalu dostatečně zasahovala. Ačkoli město se zdálo absolutně opuštěné, rozhodli se držet postupně hlídky. Na Eragona přišla řada naposled.
Na obloze se již začal objevovat náznak úsvitu, když Eragon usedl na okenní rám, zaposlouchal se do hrobového ticha a hleděl do řídnoucí tmy. Vtom měl pocit, že slyší slabounký šelest křídel. Vyklonil se trochu z okna a zahleděl se vpravo hlavní třídou dolů k řece ve směru, odkud se zdál zvuk přicházet. A opravdu. Z chuchvalců mlhy, které stoupaly z Eddy, se vynořila velká sova a mířila rovnou k Bráně. Ve chvíli, kdy do ní sova vlétla, se její vnitřní povrch jakoby zavlnil, a jakmile v ní pták zmizel, na několik vteřin zrychlila svou rotaci. Eragon takřka současně s tím zaznamenal v rychlém sledu čtyři různé pocity:
Nejprve se dostavila mírná ztráta tělesné váhy, pak na tváři ucítil vlhkost, kterou vzápětí usušilo horko, následované ledovým závanem vzduchu… A pak mu to došlo. Angela přece vyprávěla o podstatě čtyř živlů, kterou Morzan použil k vytvoření brány. Země – Voda – Oheň – Vzduch… A všechno pohání zemská přitažlivá energie. Zvědavost mu nedala, a soustředil se na vibrující sílu vycházející z Brány. Po chvíli si uvědomil, že její vibrace není jednolitá, ale skládá se ze čtyř tónů různých výšek, které se v určitých pravidelných časových odstupech opakují v konečném počtu variant. Pozorně tónové sledy analyzoval a snažil se je zapamatovat. Pak, veden náhlým popudem, soustředil svou mysl na vlastní tělo a na sílu, kterou je přitahuje jádro země. Když zemskou přitažlivou sílu již dostatečně procítil a upevnil ve svém vědomí, soustředil se na podstatu země a s ve vědomí ukotvenou silou ji spojil. Během krátké chvíle se před ním v prostoru objevila vznášející se hliněná kulička. Pak učinil totéž s podstatou vody, a když se před ním objevil obláček páry, oba objekty propojil. Kulička poněkud zprůsvitněla. Soustředil se tedy na podstatu ohně a…
„Dost! Konec! Okamžitě přestaň, hlupáku!“ vytrhl jej jako prásknutí biče z experimentování Angelin ostrý hlas.
Blödhgarm a Solembum se tím křikem probudili právě ve chvíli, kdy se zábleskem vyzářené energie Eragonem vyvolaná kulička zmizela. Na jejich tázavé pohledy Angela odpověděla:
„Náš Dračí Jezdec se nás právě málem pokusil přemístit nejkratší cestou na onen svět jen proto, že měl dojem, že něco objevil! Ještě, že jsem se včas probudila.“ Několikrát se zhluboka nadechla a pak o něco mírnějším hlasem dodala:
„Eragone, omlouvám se, ale hrozně jsi mě vylekal. Nenapadlo mě, že jako člověk máš tento dar. Kromě Morzana, který jej objevil při návštěvě Arak-Tan, jej měl ještě Brom, ale nebyl si toho vědom a nikdy to nezjistil, ačkoli při kouzlení mimoděk několikrát zemskou sílu úspěšně využil. Viděla jsem to. A ty jsi, jak se zdá, zdědil jeho dar po něm. A pokud je to opravdu dědičné po otci, můžeme se domnívat, že ho má i Murtagh. Teď mi však slib jedno: že za žádných okolností nebudeš s touto magií experimentovat bez mého přímého dohledu. Nemáš totiž představu, jak bys mohl skončit a s tebou všichni kolem. Energie, se kterou sis zahrával, je ta nejsilnější ze silných a špatně nebo nepozorně ovládaná umí napáchat škody kolosálních rozměrů. Stačí ti jako důkaz, když ti prozradím, že síla, uvolněná při formuli waíse néiat (nebýt), je proti tomu jako sfouknutí svíčky?“
To Eragonem otřáslo, protože si vzpomněl, jaké následky měla Galbatorixova sebevražda. Proto s pokorou v hlase prohlásil:
„Slibuji, opravdu jsem neměl tušení a nechci způsobit katastrofu nebo někomu z neznalosti ublížit. A tvá příkrá slova jako by nebyla nikdy vyslovena. Není ale teď na tobě, abys nám něco vysvětlila?“
Angela se na Eragona podívala pro ni nezvykle mateřským a současně i trochu přísným pohledem, dlouze se zahleděla také na elfa a kočkodlaka. Pak pevným hlasem řekla:
„Ačkoli jsem se narodila jako člověk, již dávno jím nejsem. Prošla jsem transformačním obřadem a stala se Strážkyní života. Úkolem Kruhu Strážců života je dohlížet na řád a běh světa a zajišťovat kontinuitu ras tak, aby jedna nemohla vyhubit druhou. Já jsem odpovědná za Alagaësii již od dob války elfů s draky. Stejně jiní jsou odpovědní zase za další země tohoto světa. Jsem nositelkou dvojí magie, proto se, budeš-li si to přát, ujmu tvé výuky v magii přírodní, jak jí říkáme. Ta byla tradiční v Trojměstí, které odedávna bývalo součástí Alagaësie, ačkoli ve vašich dobách je tato skutečnost dávno zapomenuta. Trojměstí se totiž osamostatnilo už před staletími a vzájemné kontakty byly řídké, protože trojice společně ve shodě panujících vládců se rozhodla izolovat zemi co nejvíce od neklidných poměrů a napětí mezi rasami, panujících ve zbytku Alagaësie. Víc o mně vědět zatím nemusíte a pokládám za samozřejmé, že o tom s nikým nebudete hovořit.“
Eragon sledoval Angelu, která, jakmile domluvila, přešla k oknu a zahleděla se krátce ven. Zdálo se mu, že dnes ji vidí poprvé. Bylinkářku s ostrým jazykem a zlatým srdcem, jak ji znal, nahradila důstojná a autoritativní bytost v podobě mladé ženy, kterou si zřejmě pro své tajné poslání zvolila. Blödgharm s úctou povstal a Strážkyni se hluboce uklonil s typickým elfským gestem ruky zkroucené na hrudi. Ta se na něj vlídně usmála a odpověděla mu stejným způsobem. Solembuma to nepřekvapilo, jen se blaženě usmíval, protože se zřejmě tím pádem zbavil letité povinnosti Angelinu pravou totožnost držet i před přáteli v tajnosti. Eragon pocítil potřebu také nějak reagovat, ale Angela - Strážkyně života jej vlídným gestem zarazila:
„Vím, co mi chceš říct, Eragone Stínovrahu. Ale my dva jsme spojeni posláním, které máme. Ačkoli nejsi ještě tak zkušený, jako já, není mezi námi rozdíl v postavení, jež zaujímáme v běhu dějin. Kruh Strážců života jen volí jiné cesty k dosažení téhož cíle a pracuje v utajení a méně nápadně. Také jeho členy váže pouto silnější, než vaše přísaha ve starověkém jazyce. Jeden jsme závislý na druhém, protože jsme téže podstaty. Ublíží-li tedy jeden z nás druhému jako by ublížil sám sobě a ostatním: Zahyneme nebo budeme zraněni všichni, včetně útočníka, ať jsme od sebe jakkoli daleko. Naše fyzická těla jsme odložili při obřadu transformace a ta, která jsme přijali, jsou sice energetické podstaty, takže nestárnou ani neumírají, ale mohou utrpět zranění nebo být zabita podobně, jako vaše těla. Jedinou naší výhodou je to, že nemusíme nezbytně jíst ani pít a zabít nás není vůbec lehké. Také se tak snadno v boji neunavíme, máme mimořádnou sílu a to se občas docela hodí,“ usmála se na Eragona a Blödhgarma. Ti jí úsměv oplatili a Angela pokračovala:
„Takže, přátelé, já nejsem vaší velitelkou. Naše skupinka představuje dobrovolné společenství přátel spojených společným úkolem. Respektujme jeden druhého, spojme síly a ochraňujme se navzájem vlastními životy. Víc není třeba.“ Na ta slova natáhla před sebe pravou ruku dlaní vzhůru a všichni ostatní ji do otevřené dlaně společně na oplátku vložili ty své.
Pak usedli ke krátké poradě, co podniknou dál. Angela se chtěla pokusit proniknout do podstaty kouzla a v první řadě obě jeho části od sebe oddělit. Nato chtěla pokud možno obrátit působení přitažlivosti města v pravý opak, alespoň do doby, než se jí podaří odhalit, jak brána funguje a zda by jí dokázala ovládat nebo zrušit. Eragonovi dala svolení, aby ji v mysli sledoval a tak se učil, ovšem musel se jí před tím zavázat ve starověkém jazyce, že se do procesu nepokusí nijak zasáhnout a to i v případě, že by byla Angela přímo ohrožena na životě. Pak přešla opět k oknu, usedla na okenní rám, zahleděla se směrem k Bráně a hluboce se uvolnila. Ohromený Eragon vzápětí jejím prostřednictvím ucítil nepředstavitelně mohutný provazec energie, který se zdál vycházet přímo z nitra země. Pak Angela nechala svou mysl do tohoto provazce ponořit a po nějaké chvíli, během níž musel překonávat pocit ztráty rovnováhy a mírnou nevolnost, uslyšel Eragon změť tónů, která se, jak se po chvíli ukázalo, dala rozdělit na dva opakující se zřetelně oddělené tónově-rytmické proudy. Angela se zjevně soustředila na delší a složitější z nich a nechala se jím prostoupit. Pak začala vnitřním hlasem zpívat a rytmus a tóny opakovat. Když se jí podařilo s proudem sladit, převzala iniciativu a začala nejprve ztišovat hlasitost tónů a Eragon současně viděl, jak se chapadla „mořské sasanky“ zkracují, až nedosahovala dál, než k bráně do citadely. Pak Angela začala zpomalovat tempo a prodlužovat jednotlivé tóny tak, až se vše zastavilo v jednom vytrvale znějícím akordu. Eragon si povšiml, že tóny akordu jsou jiné, než ty, které tvořily melodii a rytmus samotné Brány, na niž se koncentroval nad ránem. Tohle byla melodie podstatně složitější jak rytmicky, tak počtem tónů a jejich kombinací. Vzápětí Strážkyně začala zvolna zpívat, ale tentokrát pozměnila dvě poslední kombinace tónů, přičemž pořadí a rytmus tónů u poslední z nich naprosto obrátila. Pak zrychlila tempo a zesílila tóny tak, že chapadla „sasanky“ dosahovala kousek za hranice města. Poté zhluboka vydechla a obrátila se k přítomným.
„Blödhgarme, teď vezmi s sebou Eragona a vyjděte z domu až za hranice dosahu ochrany Smaragdové stezky. Eragon dá pozor, aby se ti nic nestalo.“
Elf s Eragonem vyšli tedy z domu a pomalu se začali vzdalovat od poslední hromádky kamení se smaragdem uvnitř. V určitém okamžiku sebou elf trhl a Eragon jej taktak stačil strhnout o krok zpět. Angela to s úsměvem sledovala ze dveří a Blödhgarm jí s trochu zježenou srstí potvrdil, že její snaha se neminula účinkem:
„Nevím, co jsi udělala ani jak, ale jakmile jsem učinil ten jediný krok navíc, měl jsem tentokrát dojem, že musím vzít okamžitě nohy na ramena a upalovat z města. Dobrá práce, Strážkyně,“ řekl elf s velkou úctou v hlase.
Angela se usmála a mírně se Blödhgarmovi uklonila. Poté vyzvala Eragona, aby s ní přistoupil k oknu, odkud viděli na bránu:
„Teď tě požádám, aby ses ode mě vnitřně odpojil, protože hrátky s prostorem jsou po čertech nebezpečné. Jenom Bránu pozoruj a soustřeď se na její energetický proud. Kdybys v něm zpozoroval jakékoli změny, pokus se jej udržet v původním stavu, jako jsi to viděl u mě, víc není třeba. Umožníš mi tak bezpečně se vrátit zpět. Teď počkám, až se na proud Brány naladíš. Ať očima uvidíš cokoli, měj na paměti, že jsem stále tady a nikam jsem neodešla. Jestli máš obavy, vezmi mě za ruku. A můžeš hned začít,“ povzbudivě se s jiskřičkami v očích usmála na poněkud vyděšeně se tvářícího Eragona.
Eragon udělal, jak řekla, a začal se soustřeďovat na energii vycházející z Brány. V ruce cítil teplou Angelinu dlaň, a pak se Strážkyně v určitém okamžiku zlehka dotkla jeho vědomí jedinou větou:
Dobře, tak je to v pořádku.
V tu chvíli se stalo něco, co málem Eragona přimělo přerušit soustředění: I když Angelinu dlaň stále cítil ve své, Strážkyně se objevila v zahrádce domu a přední brankou si to namířila na ulici vedoucí k citadele. Překvapeně sebou trhl, ale koutkem oka spatřil Angelu stát vedle sebe. Přinutil se udržet soustředění a nepřemýšlet o tom. Dvojče Strážkyně mezitím došlo k Bráně, kde se zastavilo. Dalo tak Eragonovi možnost, aby prozkoumal, zda se něco nezměnilo. A opravdu: Eragon přímo fyzicky cítil, jak se trychtýř pokouší změnit rychlost jednoho z opakujících se tónových sledů. Vytrval tedy ve svém současném opakování původního tónového vzorce a nedal se strhnout k jeho následování. Chtělo to pořádné soustředění, jak záhy zjistil, ale byl zvyklý z kouzlení beze slov udržet vlastní představu dostatečně dlouho, aby ho Brána poslechla. Angelino dvojče se na něj povzbudivě usmálo a kývlo souhlasně hlavou, současně Angela, stojící vedle něj, stiskla o něco víc jeho ruku. A pak, z ničeho nic, Angelino dvojče vstoupilo do brány a začal zápas, jaký Eragon dosud nepodstoupil.
Snažil se, seč byl, postihnout všechny změny, které se v energetickém proudu Brány hodlaly odehrát takřka současně. Těkal myslí od jednoho problému ke druhému, ale sotva jeden vyřešil, už útočil druhý. Sled změn se zrychloval, až se začaly vzájemně překrývat, a Eragon byl nucen potlačovat dvě a posléze chvílemi i tři současně. Když už si myslel, že je vše ztraceno, ozval se v jeho mysli Solembumův hlas:
Nech je být a mysli jen na původní proud! Prostě si jich nevšímej!
Ve svém rodícím se zoufalství ten hlas poslechl a v tu chvíli se všechno vrátilo zase do normálu. Dokázal to! Pln radosti sledoval, jak prostorová nálevka rotuje dál s nezměněnou rychlostí a bez dalších změn, které pozoroval v noci při průletu sovy. Angelino dvojče se v ní pomalu vzdalovalo, ale bylo očima stále viditelné. Po nějaké chvíli se začalo zase vracet zpět, a když vyšlo ven, Eragon povolil soustředění.
„Tak už mě pusť nebo mi rozmačkáš ruku,“ řekla mu dobrácky Angela stojící vedle něho.
Eragonovi došlo, že musí vyhlížet dost komicky, jak se Dračí Jezdec drží Strážkyně života zoufale za ruku, jako dítě mámy, a Angelu pustil. Nikdo se ale nesmál. Solembum z vlastní zkušenosti moc dobře věděl, jaký křest ohněm právě Eragon prodělal a Blödhgarm vše zase sledoval prostřednictvím kočkodlakovy mysli. Strážkyně pokračovala dál:
„Vedl sis napoprvé dobře. Jiný by ztratil hlavu daleko dřív. Tato magie je pro tebe zatím nezvyklá, proto jsem ti tu nechala Solembuma k ruce. Kdyby bylo opravdu zle, okamžitě by zasáhl. Prošel jsi vstupní zkouškou a obstál jsi v ní, takže vítej ve světě magie přírody.“ Solembum i elf se přátelsky usmívali a pokyvovali spokojeně hlavami. Angela však pokračovala:
„Bohužel veškerá naše námaha byla marná. Vstupní portál Brány mi, na rozdíl od obvyklých případů tohoto druhu, neprozradil, kde má celý prostorový kanál výstup. Zjistila jsem jen to, že funguje jedním směrem a bez zásahu do struktury kouzla nelze tento směr jednoduše obrátit. Takže tu máme, zdá se, Bránu do nikam.“
Všichni teď přemýšleli, co dál. První část úkolu, tedy zabezpečit prostor kolem města, se jim zdařila, ale jak a zda vůbec ucpat tuhle krysí díru, bylo otázkou. Zdálo se, že když teď nemůže Branou nikdo odejít, nepředstavuje možné nebezpečí. Eragon byl ale zvyklý domýšlet situace i do těch nejabsurdnějších možných vyústění, což mu již v minulosti častokrát zachránilo život. Proto se mu nechtělo ponechat bránu nestřeženou jen tak jejímu osudu. Vždy tu byla možnost, že na druhé straně se najde někdo, kdo bude schopen směr fungování prostorového tunelu obrátit. Kdyby ovšem zase chtěli Bránu jen tak beze všeho jednoduše odstranit, na druhé straně by si zmizení výstupního portálu někdo zcela jistě všiml. A pak se mohlo rozpoutat peklo… Nakonec se ozval Solembum:
„Tedy, ne že by mě to nějak zvlášť těšilo, ale někdo z nás bude muset zjistit, co je na druhé straně. Náš neohrožený elf ani Jezdec nepřicházejí v úvahu, Angela musí zůstat tady v souladu se svým posláním, takže tato veleradostná úloha připadne mně. Ovládám kouzla potřebná k manipulaci s Branami, a kdo by podezříval kočku, která se vynoří na druhém konci, z něčeho nekalého? Předpokládám, že jednotlivé portály tam budou docela blízko u sebe a ne jako tady, mnoho mil vzdáleny. Jakmile zjistím, co a jak, vrátím se portálem s obousměrným fungováním. A vy byste si měli pospíšit k prostřednímu městu. Mám dojem, že tenhle hledaný portál povede právě tam…“
Jakmile skončil, objevil se na jeho místě střapatý velký kocour a, než ho mohli zadržet, s hlasitým zamňoukáním vyběhl z domu k Bráně, v níž vzápětí zmizel.