Kapitola 32. Jak dál?

Slunce se přehouplo přes poledne, když na Therinsfordské návsi vypukl poprask. Všechno zahájil Trn, když nejprve hlučně zavětřil a vzápětí zařval tak, že obyvatele vesnice vytrhl z popolední letargie. Jak začali lidé vycházet ze svých domů, rozhlíželi se po zdroji drakova neklidu. Nikde nebylo nic vidět, naopak, Trn se prudce odrazil a vystartoval směrem ke Carvahallu. Murtagh vyšel z Roranova domu, aby uklidnil situaci. Usmál se na přítomné a klidným hlasem k nim promluvil:
               „Klid, přátelé, Trn ucítil příbuzné. Brzy se to tu bude hemžit dračími hřbety, ale jsou to všechno spojenci, kteří přiletěli na pomoc. Jen děti si, prosím, držte při sobě, aby se nedopatřením něco nestalo.“
               Sotva domluvil, někdo v davu užasle vykřikl a ukázal na sever. Z barevné kombinace letky, která odtamtud přilétala, přecházel zrak. Čtveřice draků s Jezdci vedená rozradostněným Trnem, který co chvíli nadšeně zařval a vypustil rudý plamen, sestoupila níž, aby se předvedla místním obyvatelům v celé kráse, a kroužila chvíli kolem vesnice. Při pohledu na ně nešlo neobdivovat lesk a záři jejich šupin, mohutná svalnatá těla a eleganci, se kterou se hnali vzduchem. Synchronní mávání jejich blanitých křídel způsobovalo hlasité bušení a ten zvuk jen dokresloval dojem neporazitelné síly, která z celé letky vyzařovala. Obyvatelé Therinsfordu i všichni vojáci v blízkém táboře byli podívanou fascinováni a rozradostněni současně, což obojí bylo příčinou jásavého volání, jímž zdravili Jezdce mávající na pozdrav tasenými meči i jejich draky. Protože bylo zřejmé, že na návsi všichni současně přistát nemohou, zamířili při posledním obletu na kraj vesnice poblíž vstupu do vojenského tábora. Všichni přítomní se tam rozběhli, aby byli svědky historické události prvního hromadného přistání Jezdců v těchto místech. Roran s Ismirou na ruce a Katrinou po boku tam spolu s Murtaghem vyrazili také. Pětice dosedla na zem, až se pod vahou mohutných dračích těl zřetelně zachvěla. Několik malých dětí dokonce následkem toho ztratilo rovnováhu a upadlo. Draci složili blanitá křídla, zvrátili hlavy vzad a na pozdrav zařvali tak hlasitě, že když řev ustal, přítomným ještě chvíli zvonilo v uších. Barevné, mnohametrové plameny, které to provázely, se spojily a nechaly vyrůst k obloze působivý ohnivý sloup, až oči přecházely. Pokud Angela zamýšlela pozdvihnout morálku v Therinsfordu, beze zbytku se jí to podařilo a mnohohlasý opakovaný jásot shromážděného davu byl toho důkazem.

Murtagh s Roranem se rozběhli k Eragonovi, který se jim vrhl vstříc, jakmile se zbavil pout sedlových řemínků. Eragon se s bratrem beze slova objal a Roran oba dva své bratrance sevřel najednou tak silným medvědím stiskem, až v nich obou zapraštělo, a prosili ho se smíchem o slitování. Když se při tom Roran podíval na usmívající se Aryu, téměř by tu zářící mladou dívku nedokázal spojit s přísnou, vážně se tvářící chladnou elfkou sice krásných, ale ostrých rysů, kterou kdysi znal. Pak Eragon představil svého bratra zbývajícím příchozím. Z nich Murtagha nejvíce zaujala zvláštní mladá žena s dlouhými tmavými kudrnatými vlasy, která přiletěla bez sedla na obrovském, nádherném, dvouocasém fialovém drakovi, který podle všeho neměl vůbec existovat – až na to, že teď viděl před sebou živého a v celé kráse nejen jeho, ale i jeho překrásné tmavomodré dvojče. Tu zajímavou ženu mu představili jako Angelu – Strážkyni Života. Alespoň tedy věděl, o kom že to dopoledne hovořila Nasuada v zrcadle. Z Angely vyzařovala vnitřní síla a klidná jistota spolu s hlubokou znalostí věcí, věkovitou moudrostí a neutuchajícím smyslem pro humor, který probleskoval za každým jejím pohledem, výrazem tváře nebo slovem. Takovou ženu Murtagh dosud nepotkal. Proto si ji prohlížel o něco déle, než bylo v takové situaci vhodné. Ona se tomu ale jen pousmála a poněkud ironicky pobaveným, avšak dobrosrdečným hlasem podotkla:
               „Hmmm, tak bratříček našeho prvního Jezdce už je také Jezdcem… hmmm, pak nevím, proč na mě civí jak na sněhuláka uprostřed léta… hmmm, další Jezdec by ho přece tolik neměl vyvést z míry i když nosí sukně…“ Byla by tak zřejmě pokračovala dál, kdyby Roran zvučným hlasem nepozval příchozí do svého domu a neukončil tak pro zírajícího Murtagha poněkud trapnou situaci. Než se tam ale odebrali, odeslali Angela s Blödhgarmem své draky pryč. Jejich rozplynutí nad obzorem vzbudilo u všech stejný údiv, jako jejich neobyčejný vzhled. Čekání na příchod ostatních strávili vzájemnou výměnou zkušeností, zážitků a obav.
               Právě když slunce definitivně zapadalo, ozval se na návsi dusot trojích koňských kopyt a brzy se ve vchodu Roranova domu objevily známé postavy Nasuady, Jörmundura a Vanira a ani ne za další hodinu dorazil tryskem také Winirael. Sotva všichni pojedli bohatou večeři, na níž si Katrina dala velmi záležet, usoudili, že čas a nepřítel nepočkají a královna Nasuada poté, co se spojila pomocí tří dálných zrcadel také s Orikem, Orrinem a Nar Garzhvogem zahájila poradu:

„Milí spojenci a přátelé, když Eragon vyrážel na cestu za nalezením nového domova pro Dračí Jezdce a draky, nikdo z nás…“, hned se však i přes vážnost situace musela začít smát, protože pohled na červenou, modrou a zelenou dračí hlavu, z nichž každá nahlížela dovnitř jedním otevřeným oknem a působila přitom jak bizarní portrét, kterému je poněkud malý jeho rám, se prostě nedal přejít jen tak. Ostatní přítomní na dračí trojici pohlédli, představili si ještě, jak celý výjev asi musí působit při pohledu z návsi, a také skončili podobně včetně většinou vážných elfů. V ten ráz musela být porada hned na začátku přerušena pro oblaka kouře, která zaplnila už tak těsnou místnost. Dotčení draci se uklidnili až poté, co smějící se Katrina přinesla z ložnice velké stříbrné zrcadlo (jeden z pokladů, které jí darovala Nasuada jako svatební dar) a obrátila jeho lesklou plochu směrem k uražené šupinaté trojici… V čerstvě vyvětraném pokoji pak již porada nabrala vážný tón:
               „Chtěla jsem říct, že tehdy nikdo z nás nemohl tušit, že hned po několika dnech bude naše země podrobena zkoušce, jaké ve své historii dosud nemusela čelit. Každou chvíli můžeme očekávat další útok skryté armády mocí posedlého samozvaného rádoby dědice Alagaësijského trůnu jménem Xenos, která čítá i po Roranově a Murtaghově výprasku stále ještě přibližně sedmnáct tisíc dobře vycvičených a vilfory posedlých vojáků. Armáda se opírá o kouzelníky, jejichž počet přesně neznáme, ale víme o nich, že ovládají zvláštní a v Alagaësii neznámý druh magie, stejný, jaký ovládá i naše Strážkyně života. Angelo, můžeš nám říct, jakou asi má unesená Birgit naději vzdorovat magickému nátlaku, bude-li podrobena výslechu a mučení?“ Angela se krátce zamyslela a pak vážně odpověděla:
               „Problém je v tom, má paní, že tady zřejmě nepůjde o pokus získat od Birgit informace pomocí hrubého násilí, jako tomu bylo ve tvém případě v Galbatorixově zajetí – ne, oni budou spěchat, a tak rovnou použijí magii přírody s jejími ďábelskými rafinesami. Nedovedete si nikdo představit, jak lze tento druh magie zneužít k vytvoření dokonalé iluze čehokoli. Ostatně, ti nádherní dvouocasí draci, které jste při našem příletu obdivovali, nejsou ničím jiným, než ukázkou takové skutečnosti se rovnající iluze. Nejsou skuteční, byli námi vytvořeni, či spíše povoláni k životu… Ale teď není čas na vysvětlování. Takže pokud mám být upřímná, Birgit absolutně žádnou naději neměla a teď už je nejspíš mrtvá, jakkoli je mi to líto.“
               „Děkuji ti, Strážkyně života. Teď zbývá vyřešit otázku, co vlastně od Birgit chtěli vědět.“ Eragon si vzal slovo, a uvažoval nahlas:
               „Když se vžiji do situace, v jaké se nyní nacházejí oni, chtěl bych znát všechna fakta o početním stavu, výzbroji a rozmístění sil armády protivníka. A vzhledem k tomu, v jak nešťastném místě se tu vynořili z portálu a k výprasku, jaký jim to přineslo, bych chtěl také na jejich místě vědět o příhodnějším místě pro výsadek své armády. Usuzuji tak ze skutečnosti, že ten jejich čaroděj, ať ho vezmou všichni pouštní šejtani, nechal po únosu naší Birgit portál zmizet. Tedy pokud to byl on, dodal bych ještě pro větší objektivitu. Pokud se pamatuji, tak Angela mi říkala, že k umístění výstupního portálu Brány musím z osobní zkušenosti znát přesný obraz místa, kde se chci vynořit. To ale v jejich případě není možné, proto potřebovali někoho, kdo jim takový obraz může zprostředkovat.“ Roran se přidal:
               „Takže Birgit samozřejmě znala údolí Palancar, dál celou trasu, kterou jsme při našem útěku prošli a propluli a část území Surdy.“ Ze zrcadel se postupně začali ozývat ostatní. Začal Nar Garzhvog:
               „Okamžitě se s vaším souhlasem přemístíme na sever Dračích hor nad město Narda a budeme mít oči na stopkách. Neunikne nám ani myš, paní Temnolovkyně!“ Pokračoval lord Risthart:
               Postavíme hlídky kolem Teirmu a také v přístavu, ale pochybuji, že to tady zkusí. Bylo by na ně moc vidět.“ Pak promluvil král Orrin. Byl však nejistý a neustále se ohlížel ke dveřím trůnního sálu hradu Borromeo, kde jej spojení zastihlo:
               „Má paní, situace v Surdě je momentálně poněkud nepřehledná. Stalo se tu od včerejška několik věcí, o nichž bych vám nejprve… neřekl jsem vám jasně, že sem nemáte nikoho…,“ obrátil se král na své stráže u vchodu. Vzápětí pokračoval s mírným úsměvem klidnějším hlasem, ale k někomu mimo zrcadlo: „Á, to jste vy. To je dobře. Právě hovořím s královnou Nasuadou, která si dělá veliké starosti. Bude nejlepší, když vás představím, a vy jí budete tu uklidňující zprávu moci říci osob…“ Ozvalo se zašustění oděvu, pak odporné zachroptění poté co se přes obraz zrcadla mihla ruka svírající dlouhou tenkou dýku. Než zrcadlo skropily první kapky krve, stačili zaskočení shromáždění ještě zaznamenat zákmit černošedého pláště a pak plocha dálného zrcadla odrážela už jen obraz místnosti Roranova domu, v níž nastalo hrobové ticho.

               „Tak jedna otázka se, zdá se, už vyřešila, ale zjevně k našemu neprospěchu. Pokud chtěl ten vrah utajit svou totožnost, má smůlu. Jeho černošedý plášť ho prozradil lépe, než kdyby troubil nahlas do světa své jméno,“ prohlásil po dlouhé odmlce Murtagh.
               „Ne, že by Orrin patřil mezi mé oblíbence, ale takovou smrt si nezasloužil. Věrnost, vynucená přísahou ve starověkém jazyce, jej nakonec zabila. Musel jim tím stát v cestě,“ přidala se Arya. Ze zrcadla se ozval Orik:
               „Tuším, že vím, co teď ti všiváci udělají. Tentokrát nezaútočí bezhlavě, jako poprvé na Rorana. Pěkně se sem v tichosti přemístí s plnou silou, všechno naplánují, a pak začne tanec. Barzûl! Nejhorší je, že mohou udělat výsadek ještě také kdekoli jinde, než v Surdě, kde zřejmě okamžitě získali podporu většiny Orrinem proti naší královně poštvaných obyvatel. Kdokoli z ochotných Surdanů jim poskytne kýžený duševní obraz potřebných míst. Jinak mám neodbytný pocit, že budeme první na řadě. Dobytí tunelů pod Beorskými horami by pro ně znamenalo zisk zásobami vybavené skryté základny, odkud by je jen těžko mohl někdo vykouřit. Jenže to se přepočítají! Nikdo z lidí nikdy nezměřil celou jejich délku a ani drtivá většina knurlan neví o jejich spleti nic víc, než kudy vedou nejhlavnější cesty. Posílíme tedy hlídky u východu do Surdy a v krajním případě ho zavalíme. Kdyby se jim přece jen podařilo prorazit dovnitř, vylákáme je do míst, z nichž sami nenajdou východ a necháme je tam pojít hlady jako prašivé psy. Grrrr…, to jim neprojde!“ Orik se tak rozohnil, že vypadal, jakoby se chystal okamžitě vyrazit se svým klanem dûrgrimst Ingeitum na surdskou hranici. Pak si to ale sám uvědomil a už poněkud klidněji popleskal Volund, který měl při sobě a zakřenil se na ostatní. Nasuada se na něj usmála v odpověď:
               „Děkujeme ti, Oriku. Vždy bylo nade všechnu pochybnost, že na tebe a na spojenectví s trpaslíky se budeme moci spolehnout. Jak teď už víš, máme celkem pět draků s Jezdci, takže pokud budeš potřebovat podporu zvenčí, budeš ji mít. Tuším, že obzvlášť Eragon se Safirou by se o to potěšení nechtěli v žádném případě připravit. Nevěřím, že Surdané sami začnou válku bez vnějšího popudu, tak jednotní v nepřátelství vůči nám zdaleka nejsou, takže máme možná čas alespoň do té doby, než se sem přemístí ten záhadný Xenos, o kterém tehdy mluvil nepřátelský parlamentář před bitvou nad vodopádem. Jakmile se ale chopí pevnou rukou velení, potěšte nás všichni bohové…“
               „No, tak pevná jeho autorita zase není,“ vmísil se do rozhovoru Solembum.
„Nezapomínejte, že jsem měl pochybnou čest s tím mocichtivým slabochem jednat osobně. Vládne nikoli silou své osobnosti ale prostřednictvím strachu a nevýslovné krutosti. Nevím, jak loajální budou jeho vojáci, postavíme-li se rozhodně na odpor. Byl jsem svědkem toho, jak ho zradil jeho nejvyšší kouzelník. Takových, kterým někdy ať už přímo nebo nepřímo ublížil, budou v jeho armádě stovky. Jakou přízeň bude mít u Surdanů poté, co jim nechal zavraždit jejich milovaného krále, to je ještě otázka.“
               „Dobrá připomínka, mistře kočkodlaku,“ řekl Vanir.  „Dává nám to trochu času na zorganizování obrany, ačkoli bude nutně děravá. Nevíme, jestli budou chtít bojovat na dvou frontách nebo spíš vsadí vše na masivní a zdrcující útok. Já bych to tak aspoň po prvních zkušenostech s Roranovým způsobem boje na jejich místě udělal. Ale možná nás ten záhadný Xenos bude chtít přece jen přechytračit a rozdělením oslabit naše síly.“
               „Ano, Vanire, to je to, co nevíme přesně a co budeme muset ještě tento večer rozhodnout,“ souhlasila Nasuada. „Druhý a možná ještě děsivější problém ale povstává v El-harím. Tady máme protivníka, který je schopen zničit Alagaësii. Tam se ovšem sbírá nepřítel schopný zlikvidovat celý svět, protože jeho touha ničit je neukojitelná a každým aktem destrukce sílí a mohutní. Angela se členy výpravy do El-harím ví, jak Behemotha udolat. Jedinou zbraní je očistný oheň draků, ale není momentálně jasné, jaká zvláštní forma tohoto Pána Démonů se tu rodí. Dostává zatím sice nestabilní, ale zcela zřejmou podobu odporného šedého poloprůhledného draka, který se živí energií žhavé lávy, jíž je svou silou schopen přinutit vyvřít v pravidelných intervalech z nitra země. Tak získává větší sílu a urychluje svůj vývoj oproti běžnému stavu, kdy vzniká jako gigantický golem bez tváře stálým slučováním obrovského množství vilforů, jako tomu zjevně bylo naposled. Proto vilforové, uvolnění nepřátelským zběhlým kouzelníkem Zenonem krátce před smrtí z Angeliny pasti, klidně vnikli portálem na ostrovy Poslední naděje. Jinak by si to namířili okamžitě do El-harím, jako jejich předchůdci. To je zvláštní alarmující stav. Angelo?“
               „Ano, když jsem viděla, co se momentálně děje v El-harím, pochopila jsem, že se budeme muset obrátit na Kruh Strážců Života. Pokud vůbec někdo zná odpověď na otázku, jak v tomto stavu zamezit konečné zkáze, budou to jeho členové. Proto řešení problémů s nepřátelskou armádou musím ponechat ve vašich rukou. S jejich kouzelníky si i po mém krátkém školení poradí Eragon a samozřejmě Solembum, který by měl podle mého názoru všechny magické operace řídit. A cítím, že i mezi našimi elfskými kouzelnicemi je někdo, kdo už se s magií přírody také úspěšně seznámil. Ale pozor, krásná dámo, zacházejte s ní nanejvýš opatrně! Solembum vám vyloží základní principy,“ usmála se na Freïaas. „Tak tedy, nechť hvězdy bdí nad vámi všemi! Vrátíme se, jak to jen bude možné. Murtaghu, Trne, vy mě laskavě následujte, budete mi dělat na cestě společnost.“ Angelina výzva byla tak překvapivá, že oba oslovení poslechli bez otázek a bez rozloučení s ostatními. Imperativ, který při Angeliných slovech všichni přítomní pocítili, byl něčím, čemu by se ani při nejlepší vůli nedalo vzdorovat. Murtaghovy oči se jen krátce stačily setkat s Nasuadinými, a už oba zmizeli v padající tmě. Strážkyně Života právě po dlouhých letech znovu obdržela nepsaná výjimečná oprávnění jednat v zájmu těch, jež měla chránit.

               Ostatní přítomní pokračovali v poradě, jakoby z jejich středu před několika okamžiky neodešli tři z nich. Než se rozešli, uběhlo ještě několik hodin, ale plán, který vymysleli, se zdál s velkou pravděpodobností proveditelný.