Kapitola 60. Než kladivo dopadne
Nasuada stála na balkóně svého paláce v Iliree a melancholickým pohledem sledovala dění ve městě, které se pod ní rozkládalo jako na dlani. Popravdě všechen ten ruch téměř nevnímala a myšlenkami prodlévala daleko na východě v neznámých Dělících horách nad tajemným a nebezpečným městem El-harím. Byl tomu už týden, co Murtagh opustil Alagaësii a kromě krátkého spojení kouzelným zrcadlem, při němž ji před pěti dny ujistil, že jsou spolu s Angelou i Trnem živi a zdrávi, neměla o svém příteli zpráv. Ačkoli Murtagh působil navenek vyrovnaně, některé varovné příznaky v jeho chování svědčily o prožitém nebezpečí a o velkém vnitřním napětí. Znala už přítele natolik dobře, aby je uměla rozpoznat. Teď jí myslí táhly neveselé úvahy o tom, co se asi mohlo dít tam, v neznámé dálce, na dohled hrozby tisíckrát strašnější, než jakou byl sám podlý král Galbatorix.
K náměstí před palácem se rychle blížil klapot kopyt, který vytrhl královnu ze zamyšlení. Jezdec se blížil tryskem a podle hlasitých nadávek a kleteb, které se ozývaly z téhož směru, se dalo soudit, že příliš nebere ohled na lidi na ulicích. Vzápětí se na náměstí objevil muž na zchváceném koni, z něhož se známkami obrovského vyčerpání sesedl a oslovil palácovou stráž. Vtom se odněkud vynořila kouzelnice Trianna, jakoby už muže očekávala, a zavedla jej do paláce.
Královna se vrátila myšlenkami do skutečnosti a předem se obrnila proti špatným zprávám, protože mužův dramatický příjezd nic dobrého nejspíš nevěštil. Poznala v něm totiž jednoho ze tří kouzelníků Du vrangr gata, který s nasazením vlastního života vstoupil jako sloužící do Xenových služeb a do této chvíle byl pro Nasuadu cenným zdrojem informací. To, že se vrací zpět, muselo mít pádný důvod. Královna se urychleně vrátila z balkónu zpět do audienčního sálu, usedla na trůn a sotva si stačila na sobě urovnat oděv, dveře do sálu se otevřely.
Kouzelník vstoupil a unaveně došel k trůnu. Chtěl se královně uklonit, ale ztratil při tom rovnováhu, a kdyby jej jeden ze strážců, kteří jej doprovázeli, včas nezachytil, asi by byl upadl.
„Přineste tomu muži stoličku a pohár vína!,“ nařídila Nasuada a když byl její rozkaz vykonán, obrátila se laskavě ke kouzelníkovi:
„Posaď se, napij a pak mi v klidu pověz, co tě v takovém spěchu přivádí.“ Kouzelník se na svou paní vděčně usmál, vyprázdnil jedním dlouhým douškem nabídnutý pohár a dal se do vyprávění:
„Má paní, jak patrně správně předpokládáš, nenesu dobré zprávy. Začnu tím, že Xenovo vojsko vyrazilo proti tobě, takže ses ve svých odhadech nemýlila. Pravděpodobně během dvou dní je můžeš očekávat před branami.“ Nasuada na to neřekla nic, jen o něco pevněji stiskla rty a pomyslela si:
Tak konečně nadchází, velká bitva za svobodu, která rozhodne o našem osudu. Kdy bude tomuto prokletí konec? To jsem se narodila jen proto, abych musela neustále řešit takřka neřešitelné otázky života a smrti tisíců nevinných lidí, kteří nechtějí nic jiného, než v klidu žít a spravovat své věci? Taková nesnesitelná odpovědnost, jak dlouho ji budu ještě schopna snášet? Kolik starých králů lidí bylo postaveno před úkoly takové velikosti? Vzápětí se však sama napomenula za bezúčelnou sebelítost a věnovala opět pozornost muži, jenž se žíznivě napil ze znovu dolitého poháru a teď tiše čekal, až ho královna vybídne k pokračování. Jakmile mu pokynula, dal se do pokračování:
„Druhý den po začátku tažení jsem si ale všiml, že oba Xenovi zbývající kouzelníci se vždy zhruba po půlhodině pochodu kamsi vytrácejí, když předtím věnovali neuvěřitelně soustředěnou pozornost některému z menších vojenských útvarů. Prohlíželi si muže po muži, jakoby si chtěli navěky vrýt do paměti každičký detail jeho podoby. Pak kamsi zmizeli. To mi bylo podezřelé, takže jsem vyzval oba své společníky, aby kouzelníky nespustili z očí a za každou cenu vypátrali, o jakou čertovinu se tu může jednat. Žel, ta cena byla příliš vysoká. Mohu se jen dohadovat, ale podle toho, že beze stopy zmizeli, soudím, že jsem je poslal na smrt. Pravděpodobně zbytečně, protože jsem na vše nakonec čirou náhodou přišel sám. Nepřestanu si to vyčítat do konce života…“ Muž působil při těch slovech tak zničeně, že Roran, který mezitím dorazil také, cítil potřebu ho nějak uklidnit:
„Příteli, to si vyčítat nesmíš, zachoval ses v té chvíli správně. Každá informace o úmyslech nepřítele stojí za cenu lidského života. Představ si, kdyby byli tví přátelé uspěli. Měli bychom důležitou zprávu mnohem dřív. A pověz mi, prosím, proč jsi nepoužil kouzelné zrcadlo a namísto toho jel tryskem celou cestu až sem, abys nám vše řekl osobně? – Tedy jestli má paní dovolí,“ dodal ještě, když si všiml Nasuadina obočí, pozdviženého nespokojeností se vměšováním svého vrchního velitele do audience, kterou vedla ona. Královna si však zřejmě uvědomila případnost jeho otázky, takže její obočí se opět vrátilo na místo, mírně se pousmála a řekla:
„Odpusť, prosím, mému veliteli nevalné mravy a odpověz na jeho otázku. Tvá odpověď nesmírně zajímá i mě.“ Roran se mírně začervenal a trochu sklopil oči, uši měl ale stále v pohotovosti a bystrou mysl napjatou očekáváním toho, co uslyší. Kouzelník tedy pokračoval:
„Má paní, vše se dozvíš, ale rád bych to vyprávěl postupně.“ Nasuada s úsměvem pokývla hlavou a zvěd navázal:
„ Ten večer, kdy zmizeli moji společníci, jsem samými starostmi o ně nemohl usnout. Tak jsem byl kolem půlnoci v táboře asi jedinou živou duší s výjimkou stráží, která ještě bděla po únavě z celodenního ostrého pochodu. Vyšel jsem ze stanu, abych nabral do plic čerstvý vzduch a uviděl jsem oba kouzelníky tiše stát nedaleko. Oba soustředěně hleděli východním směrem, téměř jako kdyby prováděli nějaké tiché kouzlo. A pak jsem to v nočním tichu uslyšel…“
„Ne, to snad ne…, bláhovci…, jejich duše pohltí temnota…, mí vlastní žáci…, co to učinili?…,“ ozval se do pauzy ve vyprávění, kterou kouzelník udělal, aby se znovu mohl trochu napít, přerývaným hlasem kouzelník Bark, jenž se tu nepozorovaně objevil a už nějakou chvíli poslouchal. Pak ale ztichl a pojednou zcela prázdný pohled upřel na podlahu. Přestal zjevně vnímat okolí, protože na ničí udivené dotazy nereagoval. Královna tedy vyzvala zvěda, aby pokračoval, a ten řekl:
„Nejprve jsem si myslel, že se opozdil náš zadní voj, ten bych ovšem neslyšel přicházet z východu, ale z jihu, za námi. Také by se k nám přidal. Jakmile se ale z východního směru přiblížila světélka zažehlých pochodní, bylo mi pojednou podle jejich množství jasné, že v uctivé vzdálenosti od nás hodlá tábořit celé menší vojsko, protože světla pojednou zůstala stát na místě. Chtěl jsem se nepozorovaně vrátit do stanu, ale zavadil jsem rukou o napnutý provaz a oba kouzelníci náhle pohlédli mým směrem. Ve stínu stanu mě nemohli vidět, ovšem vzápětí jsem ucítil chapadla jejich myslí, jak se obezřetně natahují mým směrem. Okamžitě jsem použil ochranné kouzlo, aby mě nevypátrali, jenže jsem nebyl dost rychlý a jeden z nich se mě myslí přece jen krátce dotkl. Jsou oba velmi zdatní, zdatnější, než celá Du vrangr gata dohromady, proto jsem na nic nečekal, ukradl nejbližšího osedlaného koně a tak oblečen, jak jsem byl, jsem okamžitě prchal do Ilirey podat vám zprávu. Tak se také stalo, že kouzelné dálné zrcadlo zůstalo s mými věcmi v mém stanu. I tak jsem rád, že se to nakonec podařilo, protože kdybych se byl zdržel jen o chvilku déle, určitě by mě vypátrali. Takhle si v tu chvíli nejspíš mysleli, že se jednalo o nějakého zvědavce, který se tam připletl náhodou, a nechali mě být. A to je vlastně všechno, doufám, že tahle zpráva pro tebe, má paní, bude mít alespoň nějakou cenu a budeš vědět, co za další vojsko se k nám mohlo během cesty přidat. Zvláštní přitom je, že oběma kouzelníkům šlo jednoznačně o to, jeho existenci před námi co nejvíce utajit.“
Když muž domluvil, rozhostilo se v sále ticho plné obav z nadcházejících událostí. Shromáždili se zde zatím všichni, kdo měli nějakou vedoucí úlohu při obraně města, ale nikdo vysvětlení zřejmě nenacházel. Po dlouhé chvíli si vzal nečekaně slovo nešťastný Bark:
„Mám pro vás vysvětlení, ačkoli se do hloubi duše stydím vám ho sdělit. Můj prastarý řád byl dnes podruhé zhanoben… Poprvé to udělal Galbatorix, když černou magií zlomil naši nezávislost a donutil nás přísahat mu ve starověkém jazyce. Podruhé to byli moji vlastní žáci, jak nyní, k mé vlastní ostudě, musím s hlubokým zármutkem v duši přiznat. Magie přírody, prastaré kouzelné umění dávného Trojměstí, má, jako každá magie, také svou odvrácenou temnou tvář. Nikdy však mezi námi neexistoval skutečný černý mág. Nejvyšším Mistrům bylo dovoleno s touto magií experimentovat, avšak pouze do té míry, aby poznali její zákonitosti a slabiny a zjistili způsob, jak se proti jejímu zneužití bránit. Nikdy se nesměla použít ani k těm nejpožehnanějším účelům. Proto jeden z dávných velmistrů řádu uvalil na samotnou přírodní magii a její nositele nezrušitelné omezující kouzlo, jež vede ve chvíli jejího zneužití k okamžitému pohlcení takového odpadlíka Temnotou. Tento osud očekává oba mé poslední a nadané žáky v okamžiku, kdy se ono záhadné vojsko zapojí do bitvy. Je totiž zakázáno vytvářet živoucí energetické dvojníky lidí. A to je téměř jistě věc, kterou oba provedli. Proto to dlouhé pozorování jednotlivců, aby pak mohli vytvořit jejich dvojníky. Proto je oddělili vzdáleností od jejich vzorů, aby nedošlo k panice, kdyby někdo z nich potkal sám sebe… Můžeme dokonce očekávat, že se tu objeví kopie Mardoka, velmi schopného velitele, který se stal Dračím Jezdcem. Pokud ho uvidíte, pamatujte - nebude to ve skutečnosti on a podle možností ho co nejrychleji zabijte. Dokáže strhnout v boji vojáky k maximálnímu nasazení a je odvážný jako lev. Možná, že ve snaze pomstít se mi, vytvoří ti nešťastníci i kopii mě samotného a poštvou ji proti mně. A taková kopie bude nebezpečná stejně, jako jsem já…“ Když Bark skončil, všechny tváře přítomných byly obráceny k němu a zračily se v nich nejhorší obavy. Nasuada pak vážným hlasem vyslovila nahlas to, co se ostatní říci obávali:
„Takže nás čeká beznadějná bitva s mnohonásobnou přesilou… To bude konec království a nastane doba druhé krutovlády, která bude trvat několik generací, než se zrodí dostatek těch, kdo budou schopni vzdorovat…“ Pak však její oči zaplály náhlým vzdorem a silným hlasem zvolala: „Ještě tu však stojím a ještě dýchám, ještě udržím v ruce zbraň! A vy všichni také. Máme-li zemřít, zemřeme v bitvě a vezmeme s sebou do hrobu tolik nepřátel, kolik bude možno!“ Na její slova, aniž by se na tom domluvili, ostatní odpověděli hromovým:
„Tak se staň!“ Zvenčí náhle jako další odpověď zazněl řev dvou dračích hrdel a do audienčního sálu vstoupil s úsměvem na rtech Eragon ruku v ruce s Aryou.
Zatímco se po Nasuadě zdravili také s ostatními přáteli, uvědomila si královna, že balvan, který jí před chvílí dolehl na hruď, je při pohledu na ty dva náhle o polovinu lehčí. Vrátili se sem proto, že na Londru už jich nebylo třeba. Trpaslíci si se vším dokázali velmi dobře poradit sami. Zásoby plynuly portálem do města v nepřetržitém proudu dnem i nocí a všechny sklady, sýpky a zbrojnice byly naplněné k prasknutí. Eragon se také rozhodl povolat do města trpaslíky z tábora u Hedarthu kde hodlal nechat pouze jejich ženy a děti. K tomu účelu již otevřel do tábora další Bránu z Ilirey a do večera očekával první příchozí. Uspokojivé také bylo, že přesun všech spřátelených vojsk do hlavního města měl sice těsně, ale včas, skončit den před očekávaným Xenovým příchodem. Ilirea se nyní podobala obřímu mraveništi a královnu začaly opět pohlcovat organizační problémy. Jedno jí však bylo nad slunce jasnější: Od této chvíle je třeba bedlivě sledovat pohyby nepřítele. Na to se nehodil lépe nikdo jiný, než právě oba Dračí Jezdci. Oni i jejich draci se stejně v městském mumraji necítili dobře, a tak královninu žádost s radostí přijali. Když sledovala, jak odlétají, vzpomněla si Nasuada z ničeho nic na záhadná Elvina slova: „Pamatujte, vaší největší nadějí je Behemoth.“ Jejich smysl jí však stále unikal a jen jí znovu bodlo u srdce při pomyšlení na Murtagha a na tu druhou děsivou hrozbu, jejíž realita na ni působila jen okrajově vzhledem ke starostem, jimiž byla zavalena zde. Když se draci stali pouhými tečkami nad obzorem, královna se pomalu otočila, zašla zpět do trůnního sálu a nechala povolat radu velitelů jednotlivých úseků obrany města v čele s Roranem.
Zatímco Nasuada probírala s radou snad už posté všechny detaily promyšlené obrany, do níž teď bylo třeba začlenit ještě dva tisíce přicházejících trpaslíků, Safira s Fírnenem nesli své Jezdce dál a dál na jih, až se jim nakonec naskytl pohled, jenž jim sevřel srdce, přinutil je okamžitě obrátit a bez oddechu nejvyšší rychlostí vyrazit zpět…