Kapitola 62. První tah
Xenos seděl v sedle svého vraníka a nepřítomným pohledem bloumal po okolní fádní krajině. Marně pátral po zdroji podivné nálady, jež ho celý den provázela, ale žádný uspokojivý důvod dotěrných myšlenek, které se mu právě honily hlavou, nenacházel. Nápad obou kouzelníků se ztrojnásobením síly jeho armády byl prostě geniální. Tomuhle přívalu neodolá nic, co by se mu mohlo v Alagaësii postavit do cesty. Tak proč má takové divné mrazení z toho, že musí být armády od sebe odděleny? Co se stane, až se k sobě při útoku na město přiblíží? A nesedí tam o pár mil dál na koních také nějací dva další Xenové a nepřemýšlí náhodou stejně? Jak by mu bylo, kdyby najednou uviděl sám sebe, jak přemýšlí o těch samých věcech a pomalu se ho zmocňují obavy o vlastní svrchovanou moc? Co by udělal? Oba kouzelníci ho sice ujistili, že jeho kopii nevytvářeli, ale čert té magické pakáži věř…
Vojáci ho poslouchají na slovo. Tak proč čas od času některý jako by zapomněl, kde je a proč? Kouzelníci tvrdí, že to je záhada, ale on by přísahal, že vědí víc, než jsou ochotni přiznat. A on nesnáší, když nemá nade vším kontrolu a o všem veškeré informace. A ta divná pára, co šla tomu poslednímu vojákovi od huby… prostě podivnost… Ještě že to jsou jen ojedinělé případy.
A teď ještě fáma s pouštními šejtany… Ti se tady přece nevyskytují, v poušti Hadarak snad, ale tady je to holý nesmysl – nebo není? A nikdo ani pořádně neví, co jsou zač, nejspíš povídačky pro malé děti… Žvásty ustrašenců…
Byl by pokračoval ve své vnitřní samomluvě dál, ale povšiml si, že vojáci pochodující před ním ukazují na cosi na obloze. Zakryl si rukou oči a zadíval se naznačeným směrem. Ve chvilce našel, co hledal. Uviděl dvě černé tečky, které se z velké výšky rychle přibližovaly, až nabraly obrysy, které nenechávaly prostor pro žádné pochyby. Draci!
Xenos podvědomě zaťal všechny svaly a zalila jej vlna pocitu, který do té doby nepoznal. Živočišného strachu. Hlavou mu proletěly obrazy všeho, co o těch bestiích a jejich vražedných pánech za život přečetl. Připomněl si hrozivého Galbatorixe a jednání s ním, která v něm opakovaně zanechávala po dlouhou dobu mrazení v zádech. Připomněl si smělost oněch dvou Jezdců, kteří se sem nepochybně znovu blížili, když si dovolili jen sami dva vypálit Borromeo a prohnat se jeho vojenským táborem s ohněm a zkázou. Od těch několika vojáků, jimž se zdařilo uniknout záhubě v trpasličím království tím, že se jednoduše probrali z omráčení v boji až ve chvíli, kdy trpaslíci vyhodili do povětří bránu do jejich země a uvěznili tak ve smrtelné pasti Mardokovu armádu i jejího velitele, se dozvěděl, jak vynalézaví a smrtonosní umí být Jezdci s draky v bitvě i samostatně. Uchopil jílec svého meče, aby si dodal odvahy, ale nijak zvlášť mu to nepomohlo. Co by sám zmohl proti takové síle? Jediný, kdo by jej mohl alespoň trochu chránit, jeho nejvyšší kouzelník, byl buď mrtev, zajat nebo zběhl. Ve své namyšlenosti byl vrchní velitel přesvědčen o tom, že Jezdci se tu objevili právě proto, aby zaútočili přímo na něj, a tak oslabili sílu nepřátel. Xenos tedy chvíli jen hrůzou rozšířenými zornicemi sledoval, jak se hrozba zdánlivě neodvratně blíží, ale pak se stalo něco neočekávaného: Draci se naráz prudce otočili a nejvyšší rychlostí se začali vzdalovat směrem k Iliree. Obrat provázel vítězný bojový řev pochodujícího vojska a ještě před okamžikem do morku kostí vyděšenému veliteli se rychle navracel pocit vlastní neporazitelnosti. S tak početným vojskem o ní nepochyboval, jediné, co mu v boji o město dělalo starosti, byli právě oba draci… a pak ty vtíravé myšlenky, jež ho ne a ne opustit.
Velitelův plán tažení byl prostý. Nehodlal se zdržovat formálním vyjednáváním, jež, jak tušil, by stejně k ničemu nebylo a jen by dalo příležitost obráncům vzpamatovat se z prvotního šoku z drtivé převahy nepřátel. Po posledním krátkém odpočinku na několik hodin cesty od města měli vojáci pochodovat až pod jeho hradby, plynule se přes ně přelít jako příval bojovných mravenců a zaplavit Ilireu hrůzou a zkázou. Královna měla být zajata a veřejně pro výstrahu popravena před zraky vlastního lidu – nebo spíše toho, co z něj zbude. Ani možným počtem obětí ve vlastních řadách si Xenos hlavu nelámal. Životy bližních pro něj nikdy mnoho neznamenaly a co mu záleželo na nějakých dvojnících, kteří měli jít do útoku jako první. Jediné, v čem totiž alespoň zdánlivě projevil nepatrnou dávku „lidskosti“, byl fakt, že původní jádro armády mělo postupovat až v posledním sledu.
Poslední noc před bitvou spal Xenos špatně. Měl neodbytný pocit, že těsně kolem lůžka v jeho stanu někdo prošel. S dýkou v ruce se prudce posadil, ale všechno bylo klidné a venku před vchodem chvílemi přešlapovala stráž, kterou tam nechal pro jistotu postavit. Roztřásl jej však nepopsatelný chlad a měl dojem, jako by mu srdce na okamžik sevřela cizí, ledová dlaň. Před očima mu vyvstaly hrozivé obrazy porážky a zmaru vlastní armády a on pocítil takový děs z vlastního zániku, že tlumeně zaskučel jako raněný vlk. Znepokojený strážce nahlédl po určitém váhání s ustaraným obličejem dovnitř, ale velitel se už natolik vzpamatoval, že ho gestem uklidnil a poslal znovu na jeho místo. Noc jakoby vibrovala neklidem, ale nebyl to obvyklý neklid před bitvou. Z různých míst se ozývalo sténání mužů, koně neklidně frkali a celkově se rázem silně ochladilo, dokonce natolik, že tráva byla po ránu ojíněná jinovatkou, což v těchto místech nezažil ani nejstarší pamětník.
Když brzy po ránu vyrazili na poslední část pochodu k městu, Xenova hlava se z ničeho nic vyprázdnila a on všechno viděl jakoby v tranzu. Okolní zvuky ustoupily do pozadí a pronikaly k jeho vědomí jako jednolitý vzdálený šum. Očima kalnýma z nevyspání jen zpola vnímal pohyb koňských hřbetů, shrbená záda vojáků nesoucích dlouhé žebříky, s jejichž pomocí hodlali překonat městské opevnění, třpyt vyleštěné zbroje... A pak se to z ničeho nic usadilo okolo žaludku, jako by mu tam kdosi neznámý vrazil ledovou pěst. Velitel dostal strach. Pudový. Zvířecí. A nepomohl ani doušek silného vína z čutory u sedla. Na obzoru se už rýsoval kopec, jehož skalní převis chránil město před útokem shora. Jak se blížil, Xenos jej stále více vnímal jako zdviženou pěst vzdoru, který bylo možno takřka hmatatelně cítit ve vzduchu. Vzdoru tak odhodlaného, že překonat jej nebude snad vůbec pro sebesilnější a sebeodhodlanější vojsko možné. V prostoru jakoby zůstal zmrazen pokřik obyvatel města po obřadu oblékání královny, o němž však Xenos neměl ani ponětí. Zbabělý velitel neměl tušení také o tom, že energii onoho řevu využil jeho bývalý první kouzelník Bark, aby z ní vytvořil ochrannou bariéru strachu okolo celé Ilirey. A odvedl dobrou práci.
Od určité chvíle zavládl v prvních řadách armády jistý neklid, který se s jejím postupem k Iliree zvolna stupňoval. Působil kupodivu i na zvířata – koně se plašili a chvílemi odmítali poslušnost jezdcům na svých hřbetech. Několik jich dokonce i shodili. Nakonec Xenovi nezbylo, než velet zastavit, protože sám by také již o mnoho dál nedošel. Nad hlavami vojáků se objevili oba draci s Jezdci v sedlech a s hrozivým řevem vypouštěli z tlam mocné plameny. Tasené meče Jezdců se blýskaly zlověstným smrtonosným leskem. Než zase odletěli, jeden z nich cosi vykřikl ve starověkém jazyce, načež jeho meč vzplál děsivým modrým ohněm. Jak jím máchl ve vzduchu, oheň z jeho čepele jakoby stekl a ve žhavých kapkách se rozptýlil do řad vyděšené armády, kde způsobil chaos. Nikdo z vojáků se nezmohl ani na to, aby vyslal proti smělci šíp. Všichni si zakrývali rukama uši, protože řev obou draků jako by jim hrozil rozdrtit lebku.
Xenos nevěděl, kudy kam. Cíl už měl na dohled, jenže na dohled také hrozil na věky zůstat. Nechtěl-li ztratit autoritu, musel něco okamžitě podniknout. Jenže co? Zkusil tasit meč a odhodlaně znovu vyrazit, avšak s každým dalším krokem pocit pudového strachu sílil, až se jeho kůň sám zastavil a velitelova ruka s mečem bezvládně klesla. Zdálo se, že nikdo v blízkém okolí si jeho neúspěchu ani nevšiml. Všichni tu tiše stáli, každý pohroužen do vlastních myšlenek, jako zakleté vojsko duchů. Jak dlouho tahle situace trvala, to by nedokázal popsat nikdo z přítomných. Každou další minutou však strach v armádě sílil, až se hrozil změnit v paniku a bezhlavý úprk.
Nakonec to nebyl paralyzovaný Xenos, ale oba kouzelníci, kteří v poslední chvíli zvládli jakž takž zachránit situaci. Pochopili, že se musí jednat o kouzlo, spojili síly a pozvolna začali působit opačně. Nejprve vymanili z jeho působnosti sami sebe a svého velitele, poté jeho účinek rozšiřovali na ostatní. Šlo to ale k uzoufání pomalu a kromě toho, že bylo jasné, jak dlouhé zdržení to bude znamenat, pochopili, že za vším musí stát někdo, kdo ovládá přírodní magii na té nejvyšší úrovni. A že ten kdosi je nejspíš sám Bark. A aby toho nebylo dost, otevřely se brány Ilirey, z nich se vyhrnuly útočné elfské oddíly městské posádky a tryskem hnaly své koně proti čelu armády dobyvatelů.
… … …
Eragonovi svištěl při rychlém Safiřině letu vzduch kolem uší a začal se ho zmocňovat hněv, který co chvíli hrozil přerůst v bojový berserk, jenž ho teď pravidelně v bitvách po Gûntera Arûna posedal. A ke hněvu měl věru důvod, protože se tvrdě vybojované vítězství nad Galbatorixem hrozilo během několika následujících hodin změnit v porážku tak naprostou, že se z ní Alagaësie už možná nikdy nevzpamatuje. Byl si velmi dobře vědom toho, že Barkovo kouzlo nevydrží donekonečna a že proto musí jednat rychle. Nejprve s Aryou vyděsili jádro armády nízkým přeletem ještě víc a pak se vydali vstříc předním liniím na pomoc elfskému jízdnímu útoku. I když nepřátelská armáda přerušila pochod, působil přesto obrovitý počet jejích vojáků děsivě. Vojsko se ještě nestačilo zformovat k útoku, takže mezi jednotlivými křídly a středem zely značné rozestupy, které uměle udržovali oba kouzelníci z důvodů, o nichž hovořil onen člen Du Vrangr Gata. A vtom dostal mladý Jezdec nápad.
Safiro, Aryo, Fírnene, oslovil přátele vnitřním hlasem. Myslíte, že by se nám mohlo podařit způsobit v předních řadách na obou křídlech takový chaos, abychom ta křídla dostali co nejtěsněji k sobě co možno nejdál od hradeb města? Zelený drak se nejprve rozchechtal na celé kolo, a nesouhlasně pohodil hlavou, ale pak se do toho vložila Safira:
Ty jedno mládě, je vidět, že jsi ještě zelenáč! A nejen barvou… Grrrrrh! To jsi ještě nikdy neviděl hnát dva psy obrovské stádo ovcí?
Neviděl, ó nejmoudřejší pramáti všech draků, protože s těmi psisky obvykle začínám hostinu… Jejich srst se tolik nedostává mezi zuby. Ale rád se nechám poučit. Pche!
Eragon div přes vážnost situace nevyprskl smíchy. Draci jsou prostě zvláštní stvoření. Za pár hodin může být po nich a oni se ještě špičkují, jako by je čekala nějaká obzvlášť vydařená zábava. Proto rychle pokračoval, než Safira stihne reagovat na Fírnenovu zmínku o jejím věku:
Arya jistě také ví, co mám na mysli, že?
Ano a mohlo by to nepříteli způsobit pořádné problémy. Tak na co čekáme?!
Na ta slova vyslala elfka k Fírnenovi přesný obraz toho, co je třeba udělat, a oba se ostře stočili vlevo, zatímco Eragon se Safirou si to namířili opačným směrem. Eragon ještě vstoupil krátce do mysli elfského velitele jízdy a věci se daly do pohybu.
Zatímco elfská jízda systematicky decimovala zatím ochromené ale teď už čím dál rychleji se probouzející čelo armády tu na pravém, tu na levém křídle, oba Jezdci provedli první ohnivý nálet na jejich vnější boky. Dávali si však záležet, aby jejich útok neznamenal příliš velkou zkázu. Měl za úkol spíš vyděsit, přinutit vojáky ustupovat do strany a tlačit současně na přední řady. První nálet sice ještě nesplnil svůj účel, ale při druhém se systematicky dračími ohni ošlehávaní vojáci dali do zatím pomalého pohybu kýženým směrem. Eragon si uvědomil, že neúspěch prvního útoku byl způsoben ochromením Barkovým kouzlem, s nímž si zjevně oba Xenovi kouzelníci právě dokázali poradit. Proto bylo načase dát se do práce ještě intenzivněji.
Příteli_mého_srdce Eragone, mysli na naše elfské přátele! zazněl mu v uších Safiřin hlas. Měla pravdu a Jezdec byl rád, že ho na to upozornila. Mohlo by jim jít za chvíli zbytečně o život, jak si právě uvědomil. A i jediný ztracený život bojovníka v téhle kritické situaci znamenal nezodpovědné mrhání silou, jejíž každičký zlomek bude nutno šetřit. Proto zavelel jízdě, aby se stáhla. Elfové uposlechli jen neradi, protože tahle jatka bezbranných vojáků se jim pranic nelíbila – ostatně Eragonovi také ne – a chtěli raději rovný boj, jenže taková vražedná přesila si žádala nemít s nepřítelem zbytečné slitování. Než se tedy kdokoli z nepřátelských vojáků zmohl na odpor, elfové byli pryč.
Xenovy vojáky pomalu, ale jistě, zachvacovala místo strachu zuřivost, podporovaná ještě protikouzlem obou kouzelníků. Několik set pobitých spolubojovníků probudilo chuť po pomstě tak velkou, že velitelé zapomněli na strach a poháněli své šiky do útoku. Draci se svými Jezdci podnikli další stranový nálet, a tím se obě křídla opět o něco přiblížila. A pak se to stalo.
Jeden z dračím ohněm zpola usmažených vojáků pozvedl kuši a z posledních sil vystřelil po Safiře. Obranné kouzlo střelu spolehlivě odrazilo, ale přesto zazněl Eragonovou myslí výkřik bolesti a nesmírné trýzně.