Kapitola 6. ---

Tak silný pocit ohrožení jakživ nezažil! Moudrý byl blízko, tak blízko, že se ho svou všetečnou myslí téměř dotýkal! Kdyby byl nechtěl chlapci způsobit ani tu nejmenší bolest, nalezl by jeho energetický kokon, do něhož se uchýlil, když ten kluk propadl kouzlu krásné a, jak se při marném pokusu ukázalo, ušlechtilé vůdkyni vardenů, kterou chtěl původně v průběhu jejího mučení ovládnout on sám. Nakonec se spokojil s chlapcem, jehož duše nebyla celistvá díky té ženě a jeho bratrovi, kterého miloval. Jak se snažil bezvýsledně vzdorovat vynucené přísaze králi, představoval kluk snadnou kořist - alespoň to tak tehdy vypadalo, a tak vklouzl dobrovolně do skryté pasti, o jejíž existenci neměl tušení. Nebyl problém proniknout a přisát se ke klukově duši během utrpení, které prodělával při mučení té ženy i on - ani si toho nepovšiml. Jenže lepší část bytosti hocha byla už tehdy tak silná, že byl okamžitě donucen svinout se do bezmocného energetického klubíčka chráněn tím, co zbývalo z té horší, nad níž chtěl původně získat nadvládu. Tak vyčkával několik dní ve strachu, že se vše možná protáhne o zhruba padesát let (nebo snad o něco méně, vzhledem k životnímu stylu toho chlapce, který byl provázen neustálým ohrožením na životě), než duše mladého muže zemře, a při jejím opuštění těla bude opět osvobozen i on. Jen jednou se odvážil pokusu chopit se vlády nad klukovou bytostí – v okamžiku souboje s jeho bratrem v králově trůnním sále. A kdyby tehdy ten nádherně zvrhlý stařec na trůně nezasáhl, a nezabránil mu dovést chlapcovu ruku až ke konci smrtícího úderu, snad by se mu to i podařilo. Mladík bytostně miloval boj a vítězství v něm, přičemž se příliš neohlížel na čistotu použitých prostředků a dokázal být často nelítostný. Na této hochově vrozené vlastnosti by se dalo stavět…

Teď ale ještě ke všemu tohle! Jak ho mohlo napadnout, že se prostřednictvím chlapce ocitne mezi těmi nejhoršími z možných nepřátel a že kluk dojde k rozhodnutí nechat si jimi šťourat v hlavě. Kdyby ho Moudrý našel, okamžitě by ho navěky uvěznil v tom prokletém útesu daleko na severu nebo jej silou své mysli asimiloval do své odporně čisté duše, a tak zničil. Musí proto být neustále ve střehu, nepromeškat jedinou příležitost přinutit alespoň na nezbytný okamžik „svou“ část hochovy mysli, aby převládla, a umožnila mu tak bezpečně se odpojit. To by představovalo alespoň mizivou šanci na únik, ačkoli pro mysli elfů zůstával viditelným i ve své pravé nepodobě, a tak by jej mohli polapit jejich hnusnými kouzly. Jenže pokud by se o to alespoň nepokusil, musel by setrvat v kokonu po celý chlapcův život a v nejhorším případě být nakonec rozpuštěn v jeho lepším já…