Kapitola 24. Úzkou pěšinou
Eragon seděl zády opřen o rozpadlou zeď bývalé strážnice u cesty, v níž našli na vrcholu průsmyku útočiště. Ačkoli maličká budova o jediné místnosti neměla střechu a z obvodových zdí stály pouze tři v tvaru „U“, přece jen skýtala určitou ochranu před dotěrným větrem, který v této výšce nepřetržitě vál. Arya se stulila vedle něj a hlavu si položila na jeho klín. Chvílemi ji hladil po hedvábných vlasech a při tom soustředěně myslí propátrával blízké i vzdálenější okolí. Něžné doteky a zaběhlá rutina strážné služby zklidňovaly jeho předchozími událostmi rozjitřenou mysl. Sice nepředpokládal, že by se na ně někdo bezprostředně po podvečerním incidentu s kostlivci odvážil znovu zaútočit, ale čert nikdy nespí, připomněl si v tu chvíli oblíbenou průpovídku svého strýce. Po dnešním dni byl skoro nakloněn na čerta věřit, ti nemrtví se vším děsem, který kolem sebe šířili, snad museli pocházet ze samotných pekel. Arya se v polospánku zavrtěla, a on poněkud změnil polohu, aby si mohla lépe opřít hlavu. A pak přišel ten dotek cizí mysli…
Na maličkou chvilku, jak měnil polohu těla, nechal svou vlastní mysl zabloudit dál, než měl v úmyslu. Vycítil místo na cestě, kde došlo k souboji. Cítil tep jakési mocné síly v hloubi pod ním, a hleděl se odtud opět stáhnout, aby na sebe zbytečně neupozorňoval. Právě když z místa naštěstí nepovšimnut bleskurychle zmizel a ocitl se vědomím někde na úrovni pěšinky odbočující z cesty jižním směrem, ucítil dotek té zvláštní mysli. Byla nezařaditelná, věkovitá, nezměrná a vyzařovala z ní téměř paralyzující autorita.
Neriskujte další setkání s Jeho služebníky, mohlo by být nad vaše síly. Nepátrejte po tom, co nikomu z vás nepřísluší, protože ani jeden z vás není vyvoleným. On přijde, již se zrodil na tomto světě proklínán všemi, jimž nakonec přinese záchranu... On přijde... Já budu připraven… On přijde… V tu chvíli Eragonovi svitlo.
Alar Eldunarí? Ty jsi Poražený Vítěz? zeptal se s nadějí v hlase, ale odpovědi se nedočkal, protože ta úchvatná cizí mysl se opět před ním uzavřela. Omezil tedy rozsah hlídkování na původní okruh a ponořil se do vlastních úvah. Když ho přišel vystřídat Blödhgarm, uložil se ke spánku a s rukou ovinutou kolem Aryina těla hluboce usnul.
Ráno se Eragon svěřil svým druhům s nočním zážitkem. V noci se mu na pomezí spánku a bdění ještě vybavilo Foldorovo vyprávění o proroctví El-harím a byl toho názoru, že by měli nejprve zjistit, kam vede pěšina odbočující z hlavní cesty na jih do hor a teprve pak se vypravit na průzkum situace ve městě. Ostatní sice do toho neměli valnou chuť a považovali to za zdržení, ale nakonec se mu je podařilo přemluvit. Na rozdíl od nich totiž doufal, že i když on sám nejspíš není tím, pro koho je osudem určena role spasitele, podaří se mu znovu se spojit s tou neznámou myslí, a třeba tak zjistit nějaké další užitečné informace. Angela s Blödhgarmem raději hned přivolali své draky, aby se Safirou a Fírnenem čekali v pohotovosti pro případ náhlé nouze, v níž, jak ukázal včerejšek, se tu mohli snadno z ničeho nic ocitnout. Celá pětice se pustila dolů po cestě na západ, a když narazila na odbočující stezku, dala se po ní. Stoupali dosti strmou cestičkou dlouhou zatáčkou údolíčkem mezi dvěma blízkými vrcholky. Stezka obkružovala vyšší z nich a když došli na jeho stranu odvrácenu od hlavní cesty, aniž by při tom jedinkrát spatřili město El-harím, stanuli před velkou hromadou trosek. Zpřerážené a kdysi jistě vysoké sloupy, zbytky zdiva a úlomky skulptur dávaly tušit, že se muselo jednat o jakýsi v minulosti jistě nádherný, ale teď katastrofálně zničený svatostánek nějaké neznámé víry. Uprostřed dlážděné plochy před troskami stála kupodivu nedotčená malá fontána se zvláštní skulpturou ve středu nyní beznadějně vyschlé vodní nádržky. Skulptura měla podobu tvora se dvěma hlavami podobnými dračím, žabím tělem a rybím ocasem. Celé jeho tělo pokrývaly tmavě modré šupiny. Z tlam obou hlav nejspíš původně tryskaly do nádržky v podobě říční lastury dva vodní pramínky. Vodu z lastury odváděla hubice na užším konci nádržky přepadem do žlabu ústícího po dvaceti stopách do kanálku vedoucího kamsi do hlubin země. Eragon si v duchu představoval, jak toto místo muselo vypadat před dávnou katastrofou: Oáza klidu hledící svým průčelím vystupujícím ze skalního masivu na jih ve směru hřebene Dělících hor. Téměř slyšel šumění zaniklých stromů, zurčení fontány a ptačí zpěv. Nádherné místo pro meditaci o věcech mimo tento svět…
Ano, to bylo, a přesto jsem je musel takto zničit, odpověděla neznámá bytost ze včerejší noci na jeho myšlenku a ostatní sebou při náhlém doteku její mysli úlekem škubli.
Nebylo ti řečeno, neodbytný cizinče, abys nehledal to, co ti nenáleží?
Ano, bylo, ale věz, Alar Skulblaka Eldunarí, protože si myslím, že jsi to ty, že nepřicházíme pro tvé srdce srdcí, abychom je zneužili nebo odnesli, odpověděl uctivě Eragon.
Ano, jsem to já. Co tedy ode mne žádáte, cizinci v mé zemi? A jak to, že znáte mé jméno? chtěl vědět drak.
Pověst o tvém činu se uchovala až daleko na západě. My se obáváme, že nastává čas, kdy se naplní proroctví, které bylo kdysi o El-harím a o tobě vysloveno. Tušíme, že zde opět povstává Behemoth, silnější a krutější než tehdy před věky. Pak Eragon spěšně dodal: Můžeš nám ještě, prosím, říci, kdo byli ti kostlivci, kteří nás včera napadli? Drak chvíli otálel s odpovědí, ale pak se konečně ozval:
Tak? Až v zemích elfů, lidí a kočkodlaků? Eragon si v tu chvíli pomyslel, že ani tisíce let izolace nejsou schopny u draků vymazat určitou ješitnost a samolibost nejmocnějších tvorů, kterou tak dobře znal od Safiry a Glaedra. Jen pomyslel na zlatého draka, ucítil na pozadí mysli ozvěnu jeho slov:
Raději si všímej sám sebe a soustřeď se na to, co děláš… To už ale Alar pokračoval:
…a – draků? Cítím tu jedno eldunarí a několik živých draků se pohybuje nedaleko.
Nemýlíš se, tvůj rod sice vyhynul, ale v Alagaësii šťastnou náhodou a úsilím mnohých několik draků stále žije. A až na jednoho tu jsou s námi. Jakmile to řekl, zrodila se v něm opět jiskřička naděje, která poté, co mu Alar stroze oznámil, že on ani nikdo z nich není vyvoleným, beznadějně pohasla.
To slyším rád, ačkoli mně samotnému už to nijak nepomůže. V té chvíli se do rozhovoru vložila Angela:
Možná bych pro tebe, Alar Elda, měla řešení. Slíbit úspěch mého pokusu, to nemohu, ale pokud nám alespoň trochu pomůžeš, možná se podaří něco, co se ještě nestalo v průběhu celé historie… Vstaneš z mrtvých v živém těle a s tebou všichni z tvého rodu, jejichž eldunarí tam možná podle mého odhadu kdesi v hlubinách leží s tím tvým, budou-li si to přát. Bylo přímo cítit, jak fialový drak, obrazně řečeno, zalapal tam v neznámé hlubině po dechu. A nejen on. Oba muži a kočkodlak obrátili k Angele udivené pohledy.
Sice nechápu, jak by to bylo možné, ale cítím z tebe moc, jež přesahuje moc jakékoli bytosti, s níž jsem se kdy setkal. A také ve svém srdci vím, že mluvíš pravdu. Dobře tedy. Se mnou tu odpočívají ještě tři eldunarí. Moje rasa nebyla nikdy spojena se žádnými Jezdci. Byli jsme vždy svobodní, ale nikdy jsme nevedli s jinými rasami války. Lidem v El-harím jsme pomáhali, pokud to bylo třeba, a oni nám projevovali úctu. Protože jsme neměli nikoho, komu bychom mohli být užiteční i po smrti našich těl, málokdo z nás své srdce srdcí vyvrhl. Moje družka Bellian to udělala pro mě před poslední bitvou, abych nebyl sám, kdyby v ní zahynula. Já jsem to udělal ze stejných důvodů pro ni a současně i pro možnou obnovu všeho, co nám bylo drahé. Další dvě eldunarí patří moudrému draku Generovi a jeho stejně moudré družce Filo. Nevím ale, zda budou o tvou velkorysou nabídku jevit zájem. S námi nekomunikují, byli i v životě velmi uzavření, žili sami pro sebe v odlehlé části Dělících hor a přicházeli vzácně na naše pozvání ve chvílích, kdy jsme nezbytně potřebovali jejich rady. Právě Genero mi v okamžiku, kdy již sám těžce zmrzačený umíral, poradil použít na Behemotha očistný oheň. Jenže než se mi jej podařilo v sobě probudit, zranila mě ta bestie natolik, že už pro mě nebylo záchrany. Nikdy před tím jsem totiž očistný oheň nepotřeboval a vlastně jsem ani nevěděl, jak něco takového vůbec vyvolat.
Alar se na chvíli odmlčel. Z jeho vnitřního hlasu bylo cítit i po všech těch nekonečných letech pohnutí a ozvěnu prožitých hrůz. Eragon přemýšlel o tom, jaké to asi muselo pro hrdého draka být, zůstat sám, poslední svého druhu, vítězný a přece umírající uprostřed zkázy nevídaných rozměrů, obklopen mrtvolami přátel, s ubývajícími silami, bez naděje na budoucnost i v případě přežití. Plně chápal, proč drak udělal, co udělal, aby třeba někdy v budoucnu uchránil jiné od podobné zkázy a dal jim naději na lepší život v obnovené nádheře krajiny i města. Po malé odmlce drak pokračoval:
Teď ke kostlivcům a místu, kde stojíte. Nacházíte se v troskách skalního chrámu Pána Pramenů. V podzemních prostorách pod horami, které i dnes jsou bohaté na vodu, žije prazvláštní bytost. Její podobu vidíte na fontáně, kterou bylo nezbytné uchránit před zkázou. Její jméno nezná nikdo, není ani dobrá ani zlá. Je stará jako hory a prameny pod nimi. Na povrch ji nikdo z podzemí ještě neviděl vyjít, ale lidé, kteří náhodně do podzemí zabloudili na lovu nebo toulkách horami, ji několikrát spatřili. Nejprve se jí báli, ale když zjistili, že si jich nevšímá a několika vážně zraněným dokonce jejich zranění vyléčila, strach vystřídala úcta. Pak si lidé všimli, že v její přítomnosti se prameny řek v horách čistí a sílí. To jejich úctu ještě zvýšilo, a začali tu bytost uctívat. Nazvali ji Pán Pramenů a na tomto místě, kde byl nejjednodušší přístup do podzemí, jí vystavěli svatyni a později chrám. Přicházeli se jí pravidelně poklonit a poděkovat za udržování a opatrování vydatných pramenů tří řek, které tu v blízkosti pramenily a zásobovaly vodou krásné, křišťálově čisté a na ryby bohaté jezero Tan-el-harím. Pán Pramenů jim za to projevoval přízeň tím, že z tlam jeho sochy na fontáně nechal vždy po potřebnou dobu tryskat proud léčivé vody, která pomáhala nemocným a zraněným.
Pak se jednou stalo, že z východních zemí přitáhla přes hory tlupa čtyřiceti banditů v čele s vyhlášeným zabijákem a bezcitným surovcem Kardosem. Po pět let sužovala jeho banda průsmyk a činila jeho přechod riskantním. Kradli a vraždili na potkání. Žádná stráž tam nevydržela naživu do vystřídání. Proto město opakovaně vysílalo vojáky, aby s bandou jednou provždy skoncovali. Ale hory jsou rozlehlé a protkané spoustou podzemních jeskyní. Po bandě se tak vždy slehla zem, jen aby se vzápětí objevila znovu, jakmile vojsko odtáhlo. Nám drakům se podařilo několik z nich ulovit a zabít, ale na jejich místo brzy nastoupili další. Až jednou se s narůstající drzostí banda odvážila až na místo, kde jste byli napadeni. Chtěli vydrancovat usedlosti bohatých měšťanů v horách nad městem. Jenže právě tam cesta vede nad podzemím, které obývá Pán Pramenů. Jak šli v pravidelných rozestupech po okrajích cesty, aby nedělali hluk na kamenném dláždění, z ničeho nic se propadli do hlubin. Už je nikdy nikdo nespatřil, ale na místech, kde každý z nich stál naposled, se objevily vysoké kamenné patníky. Jsou to vlastně maskované výstupy z podzemí, kudy Pán Pramenů posílá tyto bandity za trest chránit v případě potřeby město, jemuž tak škodili, před vetřelci z jejich vlastní země. Proto napadli vás. Přišli jste z toho směru. Od doby posledního boje totiž Pán Pramenů považuje jakéhokoli příchozího za vetřelce, jehož je potřeba zničit. Vlastně považuje svým způsobem za nepřítele i mě, protože jsem jeho milované prameny kouzlem uzamkl, aby nepřinesly do města život dříve, než přijde čas. Několikrát se mě pokoušel obměkčit a vždy odcházel s nepořízenou, což ho nijak nepotěšilo. Ví ale, že mé eldunarí nesmí zničit, protože by se připravil o poslední šanci na obnovu věcí. Tak, teď víte vše, co jsem vám byl schopen říci. Obávám se, že si dál budete muset poradit sami. Ke mně se nedostanete, protože jsem podzemní sály vybavil ochranou, která padne pouze při příchodu vyvoleného. Než se rozejdeme, mohu znát vaše jména?
Všichni se tedy drakovi představili a krátce mu sdělili, kým jsou a proč zde pobývají. Ten byl zjevně velmi spokojen s tím, co slyšel, protože jim doporučil, aby se pokusili přivolat Pána Pramenů a říci mu, proč se vydali na dalekou pouť až sem. Alar byl přesvědčen, že by se tak mohli vyhnout ještě horším nepříjemnostem s nástrahami, které Pán Pramenů zcela jistě po cestě k městu za léta nachystal. Pak se s nimi drak rozloučil a stáhl svou mysl zpět do neznámých hlubin.
Angela převzala iniciativu a sestavila krátkou formuli, která vystihovala je všechny a účel jejich cesty. Pak obstoupili fontánu, chopili se vzájemně za ruce, propojili své mysli a formuli neustále v duchu opakovali. Už se téměř zdálo, že se jejich snaha mine účinkem, když tu ucítili tep mocné síly, který Eragon okamžitě poznal. Byl tentýž, který už jednou ucítil během své včerejší hlídky a neustále sílil a přibližoval se. Když dostoupil největší intenzity, ozval se zvuk, který by zde již po staletí nikdo nečekal – zvuk zurčící vody. Z obou tlam skulptury vytryskly pramínky čiré vody, která začala plnit nádržku fontány. Současně zmizela neznámá tepající síla stejně, jako se objevila. Pramínky vody však tryskaly ve fontáně dál. Naši poutníci spojili své mysli v upřímném poděkování za to, co si vyložili jako jednoznačný souhlas s jejich přítomností a svolení projít svobodně cestou k městu.
Eragon se sklonil k jednomu z pramínků a zhluboka se napil. Voda byla překvapivě chladná, lahodná a nesmírně osvěžující. Během několika okamžiků se cítil čilý jako nikdy v životě, plný síly a připravený na jakýkoli úkol, který ho ještě čeká. Chmury v jeho mysli vystřídal příliv kuráže a pocit, že vše dobře skončí. Pak si vodou ještě omyl tvář a naplnil si jí již značně vyprázdněný zásobní měch. Ostatní následovali jeho příkladu a v jejich tvářích Eragon jasně četl totéž, co cítil sám. Jakmile se rozhodli pokračovat v cestě k městu, pramen ve fontáně přestal tryskat a voda z nádržky pomalu odtekla korytem do kanálku.
Když došli zpět na křižovatku, Eragon se spojil myslí se Safirou, aby ji ujistil, že jsou všichni v pořádku a že pokračují dál k městu. To také vzápětí udělali. Došli až k místu včerejšího souboje, kde stálo čtyřicet vysokých patníků po stranách cesty, prošli mezi nimi bez potíží a pokračovali k zatáčce, za níž Arya včera předpokládala první volný výhled na město. V zatáčce však, přímo uprostřed cesty, někdo stál.
Kdyby tu bytost před chvílí sami neviděli ve zmenšené podobě, asi by se na smrt vyděsili. Vypadala navlas stejně, jen vysoká byla úctyhodných patnáct stop a obě její hlavy na ně z té výšky zkoumavě hleděly. Současně je zaplavila vlna síly tak mocné, že podobná nevyzařovala ani ze samotného Glaedra. Ačkoli je posvátná úcta před tou bytostí přikovala doslova na místě, cítili, že její síla není nenávistná ani zlovolná. Jednoduše jen vyvolávala posvátnou bázeň. Pán Pramenů, poprvé od vzniku Dělících hor, vystoupil ze svého tajemného podzemí na povrch.