Kapitola 59. Oheň a voda
Zprvu neviděli téměř nic, ale jakmile se znovu srazily záporná energie Behemotha a kladná energie Strážkyně života, po výsledném ohromujícím modrém záblesku se plášť narudlé mlhy, halící trosky města i široké okolí, na chvíli roztrhl, takže bylo vidět zoufalou situaci obou draků. Nacházeli se totiž v energetické pasti, z níž nebylo úniku. Průhledná rudá bublina věznila bezpečně oba ve velké výšce nad zemí. Pouhý dotek s ní by byl pro kohokoli smrtící, sežehla by jakoukoli živou bytost v jediném výboji na prach. Draci byli nuceni kroužit na malém prostoru a s největší opatrností, aby ani okrajem křídla o tu podivnou energetickou blánu nezavadili. Ďábelské na tom bylo, že Behemoth v podobě obrovského šedého dračího netvora, jehož energií byla bublina živena, nemusel udělat už nic víc. Vše bylo jen otázkou času, než drakům dojdou síly nebo někdo z nich udělá osudnou chybu. Šedá obluda, nyní již téměř neprůhledná, poletovala kolem a v pravidelných intervalech posilovala energetický náboj pasti výrony rudočerných energetických proudů, jež chrlila ze své tlamy namísto dračího ohně. Pak se znovu snášela k zemi a nořila se do velkého lávového jezera, z něhož čerpala energii. Vtom narudlá mlha nad městem opět zaplnila vzniklou trhlinu a celý výjev zmizel.
V očích všech přátel se zračilo ryzí zoufalství. Stáli teď bezradně, skrytí za výběžkem skály a snažili se horečně vymyslet nějaký plán, jak draky z vražedné pasti vysvobodit. Murtagh se bezvýsledně pokoušel navázat myšlenkové spojení s Trnem, aby ho povzbudil, než něco vymyslí, ale buď mlha nad městem, energie bubliny nebo mohutné záporné energetické víry všude kolem to zcela znemožňovaly. Domidryon dřepěl na tlapách a jakoby se celý zhroutil do sebe, protože si kladl za vinu, že alespoň Trn by býval mohl zůstat ušetřen tohoto osudu, kdyby v pravou chvíli dokázal v jeho přítomnosti raději mlčet. Jen Angela se zdála být hluboce soustředěná a po chvíli řekla:
„Domidryone, nebuď zoufalý, protože možná právě ty dokážeš pomoci. Jen se teď musím ještě jednou podívat na celou situaci. Půjdu sama, protože vy byste mohli při mém pokusu utrpět zbytečné zranění. Pokusím se trochu posílit vlastní energii a vědomě ji vyslat proti té mlze. To by vás mohlo stát život, kdežto pro mě to nebezpečné není.“ S tím vyšla zpoza skalního výběžku. Jakmile přátelům zmizela z dohledu, pocítili náhlou úlevu od svíravého pocitu, jenž je v blízkosti města provázel, protože Angela začala kolem sebe posilovat vlastní kladné energetické pole. Pak prostor nad městem proťal modrý záblesk, jehož odražená záře všechny i tak téměř oslepila a následoval hromový rachot. Ten se nějakou dobu odrážel od okolních horských štítů, než konečně odezněl.
Angela se přibližně za pět minut vrátila a z její tváře vyzařovala dřívější rozhodnost. Povzbudivě se na Pána pramenů a mladého Jezdce usmála a oslovila je:
„Můj pokus stačil k tomu, abych viděla, co jsem potřebovala. Jakmile se červenavá mlha rozestoupila, draci mě tentokrát zpozorovali a pokoušeli se propálit si cestu z pasti očistným ohněm. To by se možná podařilo desítce takových, jako je Alar, ale sami dva s Trnem neměli šanci. Pomoci jsem jim nijak nemohla, protože vyslání kladného energetického proudu k té červené bublině by způsobilo výbuch takové síly, že by to oba nepřežili.“ Na ta slova svěsil Murtagh hlavu a obě Domidryonovy tváře se zachmuřily. Strážkyně tedy rychle přispěchala s pokračováním:
„K jednomu ale jejich snaha stačila. Ve chvíli, kdy se jim na okamžik podařilo propálit ve stěně pasti bleskurychle se znovu zacelující otvor, jsem zaslechla jejich myšlenky a oni moje. Z té chvatné komunikace jsem vyrozuměla tohle: Trn už dlouho kroužit v tak těsném prostoru nevydrží. Jeho tělo je z masa a kostí a nemá energetickou podstatu, jako to Alarovo. Při každém vynoření z lávové lázně Behemoth doplní energetickou zásobu pasti, protože její síla díky nestabilitě záporné energie rychle ubývá. Pokud by se nám podařilo alespoň jedenkrát dokázat, aby to nezvládl udělat, draci očistným ohněm otevřou v pasti průchod dostatečně veliký, aby jím mohli vyklouznout na svobodu. To je dobrá část zprávy. Ta špatná je, že na to máme nejspíš jen jeden pokus, protože nevíme, jak Behemoth zareaguje, až zaútočíme přímo na něj. A to budeme muset… Je už velmi silný, ale ještě ne dost na to, aby se už vydal napříč Alagaësií. Tím se ovšem nesmíme dát ukolébat, protože jeho síla nás i tak může rozmáznout jako obtížný hmyz.“
„To je sice všechno hezké, ale jak to, u všech šejtanů, chceš provést? Zaútočit na Behemotha! Přeci k tomu monstru jen tak nesejdeme dolů a nebudeme mu hrozit meči, aby zůstal v lázni a nepokoušel se o odpor?,“ prohlásil s notnou dávkou ironie Murtagh. Angela se ale nenechala vyvést z míry:
„To je fakt, ty bys s tím svým jezdeckým párátkem mnoho nezmohl, ale tady Domidryon leccos zmůže, mám pravdu?“
„Jestli máš na mysli to, co teď já, tak to nám Alar nikdy nedovolí,“ podotkl smutně Pán pramenů.
„Ale dovolí, nebude mít totiž na výběr, pokud se tam nakonec nebude chtít dobrovolně nechat pomalu zavraždit,“ uzavřela Angela rozhodným hlasem.
„Připraveni?,“ zeptala se ještě a nečekajíc na odpověď, vyrazila zpoza skalního výběžku. Murtagh ji s poněkud nechápavým výrazem ve tváři chtěl následovat, ale Domidryon ho zadržel:
Murtaghu, zůstaň tady, musíme ještě chvíli počkat, než Angela přesvědčí Alara, aby pro dobro své i Trnovo zrušil jednu část kouzla, které kdysi provedl. Pak začne zajímavé představení, které drakům nejspíš pomůže. Může mít ale nepředvídatelné následky pro další vývoj situace, to upřímně přiznávám…
Jeho řeč přerušil daší modrý záblesk pronikavější, než prve. Byl následován burácením, které jakoby hrozilo zřícením okolních skal. Murtagha ten zvuk přinutil zacpat si uši a i tak mu v nich po jeho doznění ještě chvíli zvonilo. Z Domidryonova proslovu nebyl o nic moudřejší, a tak jen trpělivě vyčkával.
Sotva se za skalním výběžkem objevila Angelina štíhlá postava, Pán pramenů se nejprve celý rozzářil radostí a pak se kolem jeho těla objevila jemná tyrkysová aura. Ta začala postupně houstnout a protahovat se směrem ke dvěma horským vrcholům, mezi nimiž ležel průsmyk. Během několika minut, během nichž Angela ani Murtagh napětím téměř nedýchali, vyrostl od Domidryonova těla nádherně zářící tyrkysový oblouk, který se v určité fázi rozdvojil, a každá z jeho větví začala směřovat k jednomu z vrcholů. Ve výšce zhruba tří set stop nad každým z nich se postup aury zastavil. V tom okamžiku se v myslích Strážkyně i Jezdce ozval slavnostní a mocný hlas Pána pramenů:
Hydras profondo motul sempera trestroma descendion magmalago! Jakmile doznělo poslední slovo, z obou větví tyrkysového oblouku vyšlehly jedovatě fialové záblesky neznámé energie a udeřily současně do dvojice horských vrcholů. Nato celý výjev zmizel.
Murtagh očekával, že se stane něco mimořádného, ale zatím se nedělo nic. Tázavě vzhlédl k Domidryonovi, ale obě jeho hlavy měly na tvářích spokojený úsměv. Vtom se ozval Angelin hlas:
„Děkuji ti, Pane pramenů, že jsem směla být svědkem této úžasné magie, která se v našem světě běžně nevidí a kromě vás, hrstky vzácných bytostí, spravujících záležitosti vodstev, jí nikdo ani není schopen provozovat.“
Neděkuj, to mně je ctí, Strážkyně života. Teď musíme jen počkat, zda bude mé umění něco platné našim přátelům… Větu už ale nedokončil a Murtagh si mohl konečně vychutnat úžasný dopad Domidryonova kouzla.
Nejprve se zachvěla země – jednou,…… podruhé,…. potřetí… Časové prodlevy mezi otřesy se neustále zkracovaly, až se slily v jednolité chvění, které bylo tak silné, že pohybovalo drobnými kamínky na cestě k městu. Ozval se ničemu nepodobný hukot z hlubin podzemí, který pozvolna stoupal k povrchu a postupně vytvářel spolu s chvěním atmosféru vyvolávající dojem otvírání samotných pekelných bran. Pak, když už byly hukot a chvění takřka nesnesitelné, zaduněly z průsmku a od úpatí obou kopců těsně po sobě tři exploze a ze svahu se počaly valit kameny a suť, které však naštěstí směřovaly mimo stanoviště tří přátel. Ještě výbuchy ani nedozněly a k obloze se vznesla ve slunci zářící vodní tříšť, jež se třpytila lomem slunečních paprsků a do daleka vysílala světelné odrazy tisíců malých duh. Současně se ozval nezaměnitelný hluk masy prudce proudící vody, kterou tato místa nespatřila po staletí.
Musíme si pospíšit zpět na cestu, právě tady jedna z horských řek ostře zatáčí a vrhá se vysokým kataraktem k městu. Jsou-li nám životy milé, půjdeme nejraději HNED!, dodal naléhavě Pán pramenů a sám šel ostatním příkladem. Sotva dosáhli cesty, už slyšeli blížící se pohromu, jíž právě unikli. Čelo vodní masy hrnulo před sebou úlomky sežehlých dřev z původních stromů a keřů a také značně velké balvany, které za dlouhý čas napadaly do vyschlého koryta někdejší řeky. Téměř Murtaghovi nadosah zahnulo čelo náhle ostře vpravo a vzápětí vlevo, aby se odvážným skokem ze skalní římsy vrhlo do hlubin, kam odtud nebylo možné dohlédnout. Tři řeky, které byly v dávných časech chloubou města a také zdrojem života jeho obyvatel a okolní nádherné přírody, obnovily svůj tok a spěchaly naplnit někdejší jezero. To bylo nyní jedinou zející propastí plnou žhavé lávy, jež byla zdrojem Behemothovy stále mohutnější síly. Co se stane, až se vodní masy setkají s lávovým jezerem, to byla otázka, jež nyní zaměstnávala mysl všech přítomných.
Angela vyrazila jako první k zatáčce nad El-harím a oba dva přátelé ji hbitě následovali. Murtagh ještě vstřebával dojmy z velkolepého přírodního divadla, jež tu Domidryon rozpoutal a v hloubi duše se skláněl před jeho obrovskou mocí. Současně si uvědomoval, jak mocné muselo být Alarovo kouzlo, jímž prameny uzamkl tak, že ani jejich pán s nimi nic nezmohl, dokud drak kouzlo opět nezrušil…
Ano, Alar byl za života nejmocnější z dračího plemene Dělících hor. Popravdě jsem mocnější než on, ale toto kouzlo bylo vyvoláno v život ve chvíli, kdy drak věděl, že zemře a vložil do něj veškerou životní energii, která mu ještě zbývala. Taková kouzla v podstatě nelze zrušit. To může jen ten, kdo je vyvolal. Štěstí, že Alar před poslední bitvou vyvrhl své eldunarí, jinak by tato místa zůstala navěky spálenou pouští, řekl Domidryon, jakoby sledoval Jezdcovy myšlenky. Murtaghovi v tu chvíli vytanulo na mysli množství otázek, které ale rychle spolkl, protože se před ním otevřel pohled na drama, odehrávající se v hloubce pod nimi.
Červenavá hustá mlha totiž z ničeho nic zmizela, a tak nebyl výhled ničím rušen. Tři stříbrné vodní proudy se hnaly rychlostí útočících hadů směrem k lávovému jezeru, z něhož trčela udivená, obrovská, šedá, dračí Behemothova hlava. Zrůda si právě užívala další dávku energie jádra země, když ji v těchto místech naprosto neobvyklý jev vyvedl poněkud z míry tak, že zapomněla udržovat kolem města onen narudlý mlžný závoj záporné energie, jenž ji měl skrývat před světem.
Čela vodních proudů však konečně dosáhla svého cíle a vtrhla se vší prudkostí ústím původních koryt do jezera. Následoval nepopsatelný zvuk, jak se studená voda setkala s rozžhaveným magmatem. Rázem bylo široké okolí plné horké vodní páry, protože říční proudy se v prvních okamžicích beze zbytku vypařily. Překvapený Behemoth vylezl na břeh a chvíli zvažoval, jak na vzniklou situaci reagovat. Voda totiž postupně začala lávu u břehu ochlazovat a vytvářela na jejím povrchu černě zbarvenou tvrdou vrstvu. Behemothovi začalo být jasné, že jeho zdroj energie se záhy při tomto vývoji situace vytratí, ale zjevně nevěděl, jak se tomu bránit. Působit na vodní živel, který bez přestání proudil do jezera, si z nějakého neznámého důvodu netroufal. Jeho chvíle váhání ale způsobila, že nestihl doplnit energii pasti, věznící Alara a Trna. Draci využili situace dokonale. Nejprve vypálili do energetické membrány veliký otvor a než se stačila znovu zacelit, proklouzl jím Trn ven. Pak, zatímco Behemoth ještě stále váhal na břehu jezera, vypálili draci nový průchod a zatímco jej Trn zvenčí udržoval očistným ohněm, vyklouzl jím ven také Alar. Oba zamířili neprodleně k přátelům a vysílený Trn žuchl z výšky na zem těsně vedle Murtagha. Žádný z přátel se nechtěl na tomto nebezpečném místě zbytečně dlouho zdržovat, ale Murtaghovi to nedalo a zahleděl se ještě naposled do hlubiny.
Behemotha téměř zakrývala vodní pára, jejíž množství vůčihledě rostlo. K Jezdcovu překvapení setrvával nepohnutě na místě, jako kdyby nebyl mocen ničeho dalšího. Angela pohlédla také dolů a přispěchala s vysvětlením:
„Voda je účinným prostředkem k pohlcování a brždění záporné energie. Dokud bude kolem dostatek vodní páry, zadrží to netvora na dostatečně dlouhou dobu. Nakonec však pára zmizí a on zase získá svobodu pohybu. Otázkou je, k čemu ji využije…“
V té chvíli se ale stalo něco zvláštního. Vodní páru odvál náhlý poryv větru a odněkud ze západního směru se vynořil šedavý pouštní šejtan. Když se přiblížil na dosah Behemothových čelistí, byl jimi okamžitě uchopen a pohlcen. Murtagh by byl přísahal, že se nechal sežrat naprosto záměrně. Za několik minut se závan větru opakoval, mlhu na chvíli roztrhal na cáry a objevil se další, jenž znovu zamířil k netvorově tlamě a dobrovolně následoval svého předchůdce. Tohle už nebylo jen tak a Murtagh mudroval, o co se asi jedná. Angela mu však přemýšlení usnadnila:
„To je zajímavé, Behemoth zřejmě usoudil, že protentokrát jsme svým způsobem vyhráli. Je téměř jisté, že na nás zaím nezaútočí, byl by to už udělal při první příležitosti místo sežrání toho šejtana. Energii teď začne znovu čerpat z vilforů, tak, jak to dělal dosud. A to mi vlévá do žil určitou naději.“ Jakou, to však už neřekla a vyrazila rozhodným krokem do kopce ke staré strážnici. Přátelům nezbylo, než ji následovat a počkat s otázkami, až dorazí do cíle.