Kapitola 26. Nekonečná noční můra

Slunce se chýlilo k západu a Roran vrhl poslední pohled na třpytivou nádheru vodopádů Igualda. Vypravil se sem na Carvahallský most již poněkolikáté. Jeho povinnosti vládce a velitele údolí Palancar byly chvílemi značně vyčerpávající, a on občas pocítil potřebu vyprázdnit si hlavu. K tomu byla cesta z Therinsfordu do Carvahallu jako stvořená. Současně tak plnil slib, který dal Nasuadě po jejím varování a výzvě k pátrání po ztraceném portálu. Hlídka poblíž mostu sice dosud nespatřila nic podezřelého, ale Roran věděl, že je třeba hlídkující vojáky občasně zkontrolovat, a tak udržovat jejich bdělost. Právě se chystal obrátit a vydat se k tábořišti vojáků v blízkém remízku, kde zanechal Sněžného Bleska, když se mu na chvíli zazdálo, že vidí v zapadajícím slunci na skalní římse poblíž vodopádu záblesky něčeho zlatého. Zaclonil si rukou oči, aby lépe viděl, ale než na to místo stačil pořádně zaměřit pohled, záblesky zmizely. Zavrtěl udiveně hlavou a cestou zpět přemýšlel o tom, co by to mohlo znamenat. Vodní tříšť do toho místa zdaleka nedosahovala a ani vítr ji tam nemohl náhodně zanést, protože foukal právě opačným směrem. Pokud si pamatoval, nic kovového za sebou na svém útěku také nad vodopádem nezanechali. Takže ať o tom přemýšlel, jak chtěl, jediné a, jak se v té situaci jevilo, značně za vlasy přitažené vysvětlení bylo, že tam chvilku stál v lesklém brnění někdo, kdo vzápětí zmizel, když si uvědomil, že září ve slunci do daleka jako jasný plamen, a mohl by se tak prozradit.

               To nemůže být pravda! Je snad moje údolí nějak prokleté nebo jsem byl obětí pouhé halucinace? pomyslel si otráveně. Uvnitř ale dobře věděl, že jeho instinkty jsou správné a jeho smysly zocelené v mnoha bojích se nedají jen tak snadno oklamat. Začal okamžitě racionálně uvažovat a přidal do kroku. Teď musí jednat rychle, nenápadně a lstivě, protože bude najisto stát s nějakými dvěma tisící obyvatel včetně žen a dětí už brzy proti desetinásobné přesile. A nikdo nestihne přijít na pomoc včas.
               Ale to by nebylo poprvé, říkal si v duchu. Jen neztratit nervy a udělat první tah dřív, než ho udělá nepřítel, ať už je to kdokoli. Sotva jsem dokázal Katrinu, Ismiru, Horsta, Baldora, Albriecha a všechny další blízké ochránit před jedním nebezpečím a trochu si v míru vydechnout, už je tu druhé. Ale já prostě nedovolím, aby nás kdokoli zničil, když jsme došli celou tou krušnou cestou až do šťastného konce. Katrino! zavolal beze slov jméno své milované, jak to v minulosti často dělával v době jejich odloučení a jako vždy ho to znovu posílilo. Poslední úsek cesty k táboru už běžel tryskem, takže když tam dorazil, čtveřice vojáků udiveně vzhlédla od večeře, kterou se právě chystali sníst.

               „Máme smůlu, mládenci,“ řekl jim Roran bez obalu a přidal zprávu o svém pozorování. „Nevím, který prokletý démon tohle spískal, ale utajená Galbatorixova armáda z druhého konce světa skoro na sto procent vyleze ze své krysí díry právě tady, někde nad vodopádem, leda bych se zatraceně pletl…,“ zarazil se, když uviděl zděšené výrazy v očích mladých vojáků. Pak, ve snaze trochu je uklidnit, pokračoval mírnějším hlasem:
               „Hlavu vzhůru! Určitě nezaútočí hned. Budou tou dírou muset všichni nejdřív pěkně prolézt a klíč k ní museli najít teprve někdy teď. Takže máme čas něco vymyslet. Ne dlouhý, ale možná bude stačit. Mějte celou noc oči na stopkách a nepřibližujte se k mostu. Nesmí alespoň prozatím tušit, že už o nich víme. Nepouštějte se do žádných šarvátek a držte se z dohledu – možná vyšlou vyzvědače. Kdyby došlo k nejhoršímu a oni vás napadli, pak utečte. Nezahazujte zbytečně životy. Neváhejte mě vzbudit i uprostřed noci tímhle kouzelným zrcátkem, pokud by se něco dělo,“ řekl jim a podal nejblíže stojícímu vojákovi kouzelný předmět. „Prostě se do zrcátka podívejte a řekněte ‚Kladivo‘. Já se objevím.“ To už měl jednu nohu ve třmeni a vyhoupl se do sedla. „Ráno tu máte posily!“ zavolal ještě, pobídl koně a za chvíli jim zmizel z dohledu.

               Když dorazil tryskem do svého nového sídla v Therinsfordu, byla už noc. Roran však nedbal na pozdní hodinu a svolal své nejbližší. Přišli Horst, Baldor, Albriech a elfská kouzelnice Freïaas se dvěma svými čarodějnými přítelkyněmi, dvojčaty Gwënnean a Glindorien. Elfky se vypravily do Údolí Palancar, aby pomohly Roranovi svými mimořádnými kouzelnickými schopnostmi s obnovou všeho, co ještě bylo možné obnovit. Katrina seděla zadumaně po Roranově pravici a s notnou dávkou ženské žárlivosti zahlížela na trojici nádherných elfek. Po porodu se trochu zakulatila, a ačkoli její manžel tvrdil, že se mu tak líbí ještě víc, příliš mu nevěřila. Každé ráno se týrala cvičením a jedla jako vrabec. Příroda však jakoby se jí vysmívala - vše zůstávalo bez efektu. Když však Roran promluvil ke shromážděným, rychle na všechny malichernosti zapomněla… Jeho zpráva zapůsobila mezi přítomnými jako bomba a jí vehnala do očí slzy vzteku a zoufalství.

               V následujícím čase se všichni snažili přijít na nějaký účinný způsob, jak příval nepřátelského vojska buď zastavit nebo alespoň pozdržet s omezenými prostředky, které měli k dispozici. Spojili se také s Nasuadou, které se na jednu stranu viditelně ulevilo, že skončilo období nejistoty, ale na stranu druhou projevovala veliké obavy o osud Rorana a všech obyvatel údolí Palancar. Nakonec řekla:
               „Rorane, je mi moc líto, že ruka osudu ukázala opět na tebe a tvé blízké. Okamžitě k vám vysílám vojsko a podám zprávu všem spojencům, především elfům v Gil´eadu s Winiraelem v čele. Je to vůči tobě a tvým přátelům z Carvahallu, který jste se právě chystali znovu vystavět, nesmírně kruté. Zatím si však musíte nějak poradit sami. Spoléhám na tvůj vojevůdcovský um a odvahu!“ Roran jí odpověděl:
               „Děkuji ti za tvá slova. Uděláme, co se… počkat… říkala´s vystavět znovu? Ano, to je ono! Díky! Tak je opravdu můžeme účinně zdržet! Neboj se o nás, vytrváme nebo jim alespoň dáme pořádně zabrat!“ A s tím přerušil spojení. Proto neslyšel Murtagha, který Nasuadě řekl:
               „Tak mám konečně příležitost odčinit svůj dluh a zabojovat si na té správné straně. Vyrážím okamžitě.“
               Roran odložil Dálné zrcadlo a s optimistickým výrazem se obrátil k přítomným:
               „Do rána se nikdo z nás nevyspí, ale mám plán, jak se jim dostat alespoň částečně na kobylku a pořádně otřást jejich sebedůvěrou. Uděláme tohle…“

               Druhý den dopoledne se stráž v remízku u carvahallského mostu nestačila divit, kdo to přijíždí místo slíbených vojenských posil. Po ničím nerušeném nočním a ranním klidu se ozvalo rachocení těžkých povozů naložených stavebním materiálem. Doprovázelo je asi tři sta dělníků, kteří šli pěšky v dlouhém, neuspořádaném zástupu a s sebou nesli lopaty, krumpáče, pily a kladiva. V čele toho všeho kráčel urostlý muž s kladivem za pasem. Když došel až k hlídkujícím vojákům, poněkud si poodhrnul kápi, která mu padala přes oči, a vlídně se zeptal:
               „Tak co, všechno v pořádku?“ Když vojáci poznali Rorana, očividně se jim ulevilo a odpověděli:
               „Ano, pane. V noci kolem nás prošla čtveřice vyzvědačů, ale nevšimli si nás a asi po půlhodině se stejnou cestou vrátili zase zpátky. Chtěli nejspíš zjistit, jestli je alespoň do určité vzdálenosti čistý vzduch.“
               „Díky, takže s ničím z naší strany alespoň prozatím nepočítají. A také ještě nemají v první linii kouzelníka. Ten by vás určitě našel. Teď se seberete a půjdete se domů vyspat. Cestou uvědomte velitele vojska, které je asi hodinu cesty za námi, ať dojdou až sem a nepochodují dál. Řekněte mu, že my pokračujeme podle plánu a on že má čekat na můj rozkaz.“ Jak si gestem ruky poklepal na prsa, aby dodal svým posledním slovům váhu, ozvalo se zpod režného oděvu duté kovové zazvonění. Vojáci se rozhlédli po ostatních dělnících a v jejich tvářích se rozzářily chápavé úsměvy.

               Když přes most do Carvahallu přejel první vůz, hlídka Xenovy armády ležící v úkrytu na skalní římse, odkud měla neviděna celé údolí jako na dlani, poněkud zpozorněla. Nešlo však zjevně o nic jiného, než o početnou stavební partu, která zřejmě přijela obnovit zničenou vesnici.
               Bláhovci, to jste si nemohli vybrat horší čas. Než padne večer, nezbude tu nikdo z vás na živu, pomyslel si zpola soucitně voják a dál pozoroval dění v údolí. Vysoký urostlý muž v režném oděvu s kápí a velikým kladivem za pasem to tu zřejmě celé vedl. Prošel s několika chlapy pár zbylých domovních základů, pak ukázal na vozy a složené trámy na nich a s rozhodným odmítavým gestem  něco chlapům důrazně vysvětloval. Pak ukázal k lesu nad vodopádem.  Zdálo se, že přivezený materiál tak zcela nevyhovuje jeho představám, a bude chtít, aby chlapi nahoře pokáceli nějaké čerstvé stromy. K tomu se ale zjevně nikdo neměl, a tak vedoucí vybral tři urostlé dělníky, kterým vrazil do rukou dřevorubeckou pilu. Chlapi se loudali se zjevnou nechutí směrem k vodopádu, a když se chvílemi obrátili a šéf se na ně nedíval, dělali jeho směrem rukama neslušné posuňky. Ostatní se dali do čištění zarostlých základů od mladých stromků, které zde zakořenily, a od všeho možného ohořelého harampádí. Zatím tři muži s pilou pokračovali svou strmou cestou k němu a voják zvažoval, co dál. Rozkaz zněl jasně: Pozorovat a nedávat o sobě vědět. V případě nouze opustit stanoviště a co nejrychleji se dostat na paseku s portálem k někomu z velitelů. Protože se nezdálo, že by hrozilo nějaké bezprostřední nebezpečí, udělal tu osudovou chybu, že zůstal na svém místě v přesvědčení, že dělníci jej v jeho dokonalém úkrytu minou bez povšimnutí a na kraji lesa se dají do kácení.

               Horst a oba jeho synové kráčeli obezřetně do strmého svahu úzkou točitou stezkou kolem vodopádu. Horst věděl od Freïaas a jejích společnic, že nepřátelská hlídka je ukryta v hustém keři asi třicet stop vpravo od cesty. Aby tam měl záminku odbočit, oslovil halasně oba syny:
               „Ksakru! To je hloupý nápad, štvát se až sem nahoru pro pár pitomých stromů. Rád bych věděl, jak je dostaneme dolů. Je mi vedro a potím se jak vrata od chléva. Nevím, jak vy, ale já se jdu nejdřív opláchnout k vodopádu, ať si šéf třeba vyskočí z kůže.“
               „Jo, máš pravdu. Jdeme také,“ řekl Baldor a všichni sešli z cesty vpravo. Horst a Albriech Baldora pohledu hlídky poněkud zakryli svými těly, takže měl čas vytáhnout zpod oděvu krátký luk, založit šíp a napnout tětivu. Pak ukročili každý na jinou stranu a Baldor bleskově zamířil tam, kde bylo lze spíš tušit než vidět nepřátelského vojáka. Než ten ubožák stačil cokoli udělat na svou obranu, tětiva luku krátce zadrnčela a jemu projel hrdlem ostrý šíp. Zemřel naprosto bez hlesu. Horst přešel k okraji skalní římsy a zrcátkem dal Roranovi znamení, že je čistý vzduch. Mrtvého muže shodili ze srázu do hloubky, kde zmizel všem z dohledu. Sami zaujali jeho místo v keři a vyčkávali.

               Mezitím dělníci ve vesnici shodili své maskování a zpod naskládaného materiálu na vozech vytáhli štíty, kuše, luky, meče a bojové sekery. Asi stovka mužů zůstala dole a vytvořila z vozů bytelnou vozovou hradbu, kterou přehradila cestu u první serpentiny. Naskládané trámy na vozech hradbu zvyšovaly a muži stojící na nich se měli možnost za nimi docela dobře skrýt. Tři elfské kouzelnice zaujaly pozice přímo na carvahallském mostě. Dvě stovky mužů s Roranem v čele se rychle vydaly vzhůru krkolomnou pěšinou. V každé serpentině ponechal Roran v záloze pět mužů s kušemi a luky, dobře ukrytých v hustém podrostu, který lemoval cestu. Když dorazili zbylí vojáci na skalní římsu, rozdělili se po obou stranách cesty, ukryli se v lese poblíž místa, kde z něj vycházela, a čekali.

               Roran s Horstem se pak opatrně vydali na výzvědy. Když se cesta po chvíli v lese zcela ztratila, orientovali se podle řeky Anory, kterou slyšeli hučet vpravo souběžně s jejich směrem. Nemuseli ani chodit příliš daleko, když zaslechli tlumené hlasy. Ocitli se nedaleko okraje velké mýtiny, uprostřed níž spatřili něco, co se vymykalo jejich dosavadním zkušenostem. Z té věci v pravidelných intervalech vystupovali po pěticích další a další muži, jakoby je sem někdo soustavně přičarovával. Byla jich plná paseka a mnoho jich muselo být poschováváno i v lese proti proudu řeky. Jaké bylo jejich množství, to se Roran neodvažoval odhadnout. Byli dobře vyzbrojeni, ale dění na mýtině zatím zřejmě nikdo neorganizoval. Velitelé se pravděpodobně buď schovávali dál v lese, nebo hodlali dorazit později. Zvláštní bylo, že zatím také nikde neviděli žádného kouzelníka – nebo spíš on neviděl je. Oba muži pro tu chvíli již viděli dost, a rozhodli se pro návrat. Cestou pak rozhodli o dalším postupu. Nemělo totiž valného smyslu dále vyčkávat, až se armáda zformuje a její vojáci dosáhnou počtu, při němž by jakéhokoli protivníka nakonec smetli. Roran si tedy řekl, že odvážnému štěstí přeje, a rozhodl se udeřit první.

               Albriech na jeho rozkaz zažehl jeden zápalný šíp, který byl elfkami očarován tak, aby při nárazu vybuchl. Založil jej do dlouhého loveckého luku a vysokým obloukem ho poslal co nejblíže k lesní mýtině. Šíp odsvištěl vzduchem a za pár vteřin se ozval z lesa výbuch, následován poplašnými výkřiky. Boj o svobodu Alagaësie vstoupil do druhého dějství.