Kapitola 57. Vyvolený
Angela s Murtaghem a Trnem stáli na nádvoří královnina paláce před portálem, který je měl přemístit do hor nad El-harím. Murtagh se vpíjel očima do Nasuadiných, jako kdyby se dnes viděli naposledy. Královnin pohled byl smutný a jindy krásné hnědé oči se zalévaly slzami a současně jakoby chtěly ještě na poslední chvíli vyřknout to, co ústa již nestačila sdělit a co nebylo rozhodně určeno pro uši okolostojících. Už se chystali obrátit k portálu a vyrazit, když Nasuada uchopila Angelu za ruku a odtáhla ji trochu z doslechu. Pak šeptem řekla:
„Angelo, prosím, při všem, co je mi svaté, snaž se mi dát na něj pozor. Je tím nejcennějším, a nejkrásnějším, co mě v životě potkalo, a měli jsme tak málo času…“ Víc nemusela říkat. Angela pohladila její ruku:
„Budu upřímná: Nemohu ti tentokrát zaručit vůbec nic. Výsledek všeho je naprosto nejistý a nevíme ani, zda tím vyvoleným Murtagh doopravdy je. Ať tak, či onak, slíbím ti jen jediné – nedovolím mu se zbytečně obětovat a také přepínat jeho schopnosti a síly. Víc udělat nemohu…“
Nasuada místo odpovědi Strážkyni objala a nakonec se přece ovládla natolik, aby zašeptala:
„Tím už jsi udělala víc, než dost. Děkuji.“ Pak své objetí uvolnila a odcházela důstojným krokem do paláce. Každý krok ji stál neuvěřitelné přemáhání a neohlédnout se bylo téměř nad její síly. Jakmile došla do svých komnat, zhroutila se na lůžko a hořce plakala.
Murtagh beze slova následoval Strážkyni Života do portálu a nakonec se přidal také Trn. Jakmile byli venku u staré strážnice na vrcholu průsmyku, ovanul je svěží horský vítr. Trnovi se tu však pranic nelíbilo a Angela oproti minulé návštěvě zaznamenala výraznou změnu v rozložení energií. Začala převažovat záporná složka, to bylo nad slunce jasnější. Také nad El-harím už nebyla vidět obloha nebo pouhý horkem zakřivený vzduch ale jen jakási takřka hmatatelná, červeně zabarvená neprůhledná mlha, v níž se chvílemi cosi obrovského pohybovalo. Murtaghovi z toho naskakovala husí kůže po celém těle a jen vrozená statečnost mu zabránila okamžitě vzít nohy na ramena. Podobná atmosféra totiž vládla všude tam, kam kdy vkročil Galbatorix, jenže tady, na tom zjevně prokletém místě, bylo vše stokrát silnější.
Angela se tu však dlouho nezdržela a k Murtaghově nelibosti vyrazila cestou dolů, směrem k troskám města. Po nějakém čase však odbočila vlevo úzkou stezkou a mělké údolí je nakonec přivedlo k troskám svatyně s fontánou. Murtagh s údivem zpozoroval, jak z tlam podivné dvouhlavé bytosti vytryskl do nádržky pramen čiré vody, jakoby jim na uvítanou. Pak, poprvé od chvíle, kdy opustili královnin palác, Strážkyně promluvila:
„Toto je dar Pána pramenů a současně jeho přivítání. Napij se a omyj si tvář, budeš občerstven a mnohé z toho, co teď cítíš, tě přestane tížit. Trne, ty se také napij, ale opatrně, abys fontánu nezničil.“ Sama jim šla příkladem, a když se všichni posílili lahodným osvěžením, Angela očekávala, že pramen přestane téci stejně, jako při minulé návštěvě. K jejímu údivu se tak nestalo a to jí vlilo do srdce novou naději:
„Přátelé, tohle je dobré znamení, že pramen tryská i poté, co jsme ho přestali potřebovat. Mohl by to být první náznak naděje na obnovu věcí. Kéž by tomu tak bylo.“ Obrátila se čelem k troskám svatyně a vybídla gestem ostatní, aby ji následovali. Zastavila přibližně deset kroků před beztvarou hromadou. Pak znovu promluvila:
„Alar skulblaka eldunarí, je ten, jehož jsem přivedla na tato místa, vyvoleným, kterého očekáváš?“
Chvíli se nedělo nic, ale pak všichni ucítili nápor mocného vědomí, které zvláště Trnovi připadalo podivně blízké. Murtagh si před ním připadal jako svlečený donaha, tak podrobně jej ta nezměrná mysl zkoumala. Intuice ho varovala, aby se zkoumání nebránil a současně také chápal, že veškerá obrana by byla zbytečná…
Sotva se jedna mysl z jeho vědomí stáhla, už tu byla druhá, možná ještě mocnější, ale současně také zvláštním způsobem laskavá, jejíž doteky, neméně zkoumavé, působily jako pohlazení a budily důvěru. Když se stáhla i druhá mysl zpět, začaly se dít přímo před očima naší trojice neuveřitelné věci. Zatímco Angela Murtaghovi a Trnovi vysvětlovala, kdo ta druhá bytost byla, dosud v troskách ležící portál svatyně se začal kámen po kameni znovu scelovat, až tu za několik minut nebylo po někdejší hromadě sutin ani památky. Zato skalní stěnu teď zdobilo nádherné průčelí s dvoukřídlými dveřmi otevřenými dokořán jako gesto vyzývající, aby vstoupili. Jakmile vykročili k nim, ozval se v jejich myslích hlas:
Čas se naplnil, nechť vyvolený a jeho přátelé vstoupí do labyrintu svatyně Pána Pramenů a nechť se naplní předpovězená věštba. Já, Alar eldunarí, Poražený Vítěz, vás zde vítám. Jděte za světlem.
Povzbuzeni přívětivým přivítáním překročili kamenný práh a v tom okamžiku se rozsvítila věčná světla umístěná tak, aby vhodně doplňovala přirozené světlo, vnikající sem průčelními okny. Výsledek působil úchvatně: Ve zlatavém příšeří vystupovala na konci rozměrného sálu dvacet stop vysoká a jasně osvětlená skulptura nejpodivnějšího tvora, s jakým se Murtagh dosud setkal. Pán Pramenů byl opravdu impozantní zjev a Murtaghovi nedalo, aby se u sochy alespoň na malou chvli nezastavil. Angela však neměla stání a okamžitě chtěla pokračovat. Murtagh i Trn ji tedy neochotně následovali do širokých dveří za skulpturou. Ty je přivedly do dalšího, již poněkud menšího sálu, kde současně také zaplála věčná světla. U stěn se vršily na dřevěných stolech bez ladu a skladu nakupené věci – zřejmě obětní dary Pánu Pramenů. Pro naši skupinku tu ale vyvstal závažný problém: Z tohoto prostoru nevedl jiný východ než ten, jímž před chvílí vstoupili.
Vyvolený cestu najde. Ať důvěřuje vlastním rukám tam, kde nohy zklamou, ozval se všem v myslích Alarův hlas. Víc ale neřekl. Murtagh se bezradně podíval na oba přátele, ale Trn a zjevně ani Angela v této chvíli nebyli o nic moudřejší, než on. Aby se soustředil a uklidnil, začal přecházet po celé délce sálu tam a zpět. Při tom si pro sebe opakoval Alarova slova.
Jak a kde mohly nohy zklamat?, přemýšlel. Přivedly mě do místa, z něhož není východ, odpověděl si. Šly špatným směrem? Ne, sám Alar nás sem světlem zavedl. Jsou tu tedy správně, ale přesto se na ně v tuto chvíli nemohu spolehnout. Ruce. Jak mi mohou pomoci? Sál má hladké stěny beze stopy úchytu, čehokoli, co by se dalo uchopit. Strop je tak vysoko, že ani z Trnova hřbetu bych na něj nedosáhl, nehledě na to, že ani na něm by nebylo za co vzít nebo se chytit. Co tedy zbývá? – Podlaha!
Pokračoval v přecházení křížem krážem, ale tentokrát se zrakem sklopeným k zemi. A vyplatilo se! Při druhé obrátce spatřil přibližně vprostřed sálu na zemi něco, co se podobalo sotva patrnému a velmi mělkému otisku dvou dlaní. Upřeně místo pozoroval, ale nikde v podlaze neviděl ani škvírku, která by naznačovala obrys padacích dveří nebo čehokoli podobného. Angela přítele pozorovala a v duchu oceňovala jeho opatrnost. Neudělal to, co by v tuhle chvíli udělala většina smrtelníků. Namísto toho pečlivě zkoumal znovu celý sál píď po pídi. Teprve když nenašel cokoli, co by jej znepokojilo, přidřepl k otiskům a vložil do nich své dlaně. K jeho údivu otisky svou velikostí přesně odpovídaly jeho rukám.
Nejprve se chvíli nedělo nic, ale pak Murtagh ucítil slabé brnění v dlaních a aniž by se ozval jakýkoli zvuk, zadní stěna sálu zprůhledněla jako čiré sklo a odhalila tak vstup do široké chodby, v níž se rozsvítilo světlo. Vzápětí zmizela úplně a naše trojice vykročila do neznáma. Chodba stále klesala širokou spirálou končící zjevně až ve značné hloubce. Byla tu cítit ve vzduchu mírná vlhkost a teplota zde oproti povrchu značně poklesla. Tři přátelé se ocitli na konci spirálovité chodby v místě, kde se chodba rozvětvovala do tří směrů. Střední větev pokračovala dále vodorovně, pravá do mírného stoupání a levá, v níž se opět rozsvítila večná světla, naopak klesala ještě do větší hloubky. Kromě dechu naší trojice nebyl v podzemí slyšet jediný zvuk, šelest průvanu nebo občasné kapání vody. Celý dojem z toho byl tísnivý, aniž by kdokoli vlastně mohl říci, proč.
Nemáte důvod k obavám, ozval se jim v myslích Alarův hlas. Tedy pokud vyvolený půjde první a prokáže potřebnou odvahu. Není třeba zbraně, ale jediný krok zpět znamená jistou smrt pro vás všechny.
Murtagh chvíli stál bez hnutí a vstřebával, co bylo řečeno. Pochopil, že se nejspíš bude jednat o zkoušku pevnosti odhodlání a síly mysli. Něco takového zažil při pobytu mezi elfy při dokončování svého výcviku, ale uměl si představit, že tady půjde o úkol mnohem náročnější, než o pouhé překonání neurčitého, byť i nesmírně silného strachu. Hlavou mu proběhly obrazy, které spatřil při Velké radě Kruhu Strážců Života. Na malou chvíli se mu zatmělo před očima, ale vzápětí se opět ovládl. Všiml si, že Angela na něj povzbudivě hledí zpod kudrnaté čupřiny černých vlasů a to, spolu s Trnovým klidem a neochvějnou vnitřní silou, mu dodalo kuráž udělat první krok označenou chodbou. Na to, co uviděl a zažil v následujících chvílích, však nemohl být dostatečně připraven…
Rázem se ocitl mimo podzemní labyrint. Byl na dlážděném nádvoří jekési neznámé pevnosti. Uprostřed se vršila nakupená hranice dřeva s kůlem, k němuž biřic v červené kápi právě poutal nějakého odsouzence. Ke svému zděšení zjistil, že ten ubožák není muž, ale nahá Nasuada, jejíž krásné tělo neslo stopy krutého bičování a pálení železem. Rány na jejích předloktích, stopy po zkoušce dlouhých nožů, byly opět otevřeny a řinula se z nich krev. Murtaghovi se okamžitě vybavily chvíle, kdy královnu takhle krutě musel na Galbatorixův příkaz týrat sám a z celého výjevu se mu udělalo nevolno, že sotva udržel žaludek v klidu. Chtěl se otočit ke svým přátelům, aby u nich načerpal trochu síly, ale na celém nádvoří byl sám, beze zbraně a obstoupen kohortou nepřátel v červenočerném. V tom okamžiku ztratil smysl pro realitu a zcela výjevu propadl, jako by byl skutečný.
Biřic přistoupil k Murtaghovi a bez jediného slova mu podal do ruky zapálenou pochodeň. Pak se zařadil do kruhu červenočerných. Jezdcův pohled bloudil bezradně od jednoho vojáka ke druhému, ale odpovědi na nevyslovenou otázku se nedočkal. Udělal tedy pár váhavých kroků směrem k Nasuadě a horečně hledal nějaký způsob, jak ji z hrůzné situace vysvobodit, když se mu najednou v mysli ozval obávaný, sladce výhružný Galbatorixův hlas:
Správně, Morzanův synu, upal tu vzdorovitou mrchu, jedině tak ti možná dovolím setkat se s Poraženým vítězem.
Jakkoli mu při tom hlasu zatrnulo, něco v jeho mozku zapadlo na správné místo, a on opět začal uvažovat logicky:
Galbatorix je přece mrtev, tato pevnost nikde ve známém světě neexistuje a jak by mohl temný král vědět o mém momentálním úmyslu, když mi předtím nepronikl do mysli, což si vždy náramně užíval a působil mi při tom s radostí bolest?
TO VŠECHNO JE KLAM A POUHÁ ZKOUŠKA!!!
Jakmile si to uvědomil, vrazil biřici pochodeň zpět do rukou a pevným krokem se vydal k Nasuadě, aby ji zbavil pout. Když vystoupil nahoru a začal ji odvazovat od kůlu, vrhla na něj přes všechno své utrpení láskyplný pohled. Nepřátelé však mezitím nelenili a obstoupili hranici kolem dokola s tasenými meči, přičemž biřic vetkl hořící pochodeň mezi olejem nasáklé kusy dřeva. To s hlasitým hukotem okamžitě vzplálo a žár, jejž vydávalo, se takřka nedal snést. Murtagh si strhl s ramen plášť a nahou milenku do něj zahalil. Pak sebral odvahu, zvedl si ji do náruče a jedním skokem proletěl plamennou stěnou. Na čekající ozbrojené nepřátele vůbec nemyslel, ale zkouška odvahy pro tuto chvíli zřejmě skončila, protože byl opět v chodbě katakomb a s prázdnou náručí.
Ačkoli tato část zkoušky pro něj dopadla dobře, byl jí poněkud otřesen a chvíli zůstal stát na místě. Trn i Angela mlčeli a dali mu čas na vzpamatování, protože oba měli možnost sledovat svým duševním zrakem situaci, jíž byl jejich přítel před chvílí vystaven.
„To bylo pěkně kruté,“ poznamenala Angela, když Murtagh vykročil dál do nitra chodby. „Zřejmě se Alar potřeboval ujistit, že máš pro strach uděláno a své blízké nenecháváš v nouzi i za cenu vlastního života.“
„Zřejmě,“ odpověděl mladý Jezdec a dále to nekomentoval ve snaze na předcházející chvíle co nejdříve zapomenout. Také se v duchu zaobíral myšlenkou, co přijde dál, byla-li tohle pouhá první zkouška... Zvláštní však bylo, že Poraženého vítěze první výsledek zřejmě zásadně uspokojil, protože se bez dalších příhod dostali až téměř na konec strmě klesající chodby, kde se rýsoval otvor do nějakého většího prostoru. A právě zde se s ní Murtagh setkal podruhé…
Zastavil, jakmile ji ucítil, a jen bezmocně pozoroval, jak se k němu plíživě natahují z temného otvoru na konci chodby její odporná chapadla. Věděl, co přijde, ten dotek už jednou zažil. Věděl, že pouhé ucuknutí nebo krok zpět bude stát všechny život. Za sebou uslyšel Angelin tichý vzdech:
„To ne… bohové, to ne…“
V tom okamžiku pochopil, že i neohrožená Strážkyně Života má strach o osud všech tří i celé výpravy. Temnota s nataženými černými chapadly tam dole zatím vyčkávala, jak se rozhodne. A on věděl, co musí udělat, ale chvěl se po celém těle jako listy osiky a zatím nebyl schopen udělat ten jediný, rozhodný krok. Věčná světla u stropu chodby s jeho prodlužujícím se váháním začínala pomalu pohasínat a bylo třeba urychleně jednat, neměli-li se všichni za chvíli ocitnout v naprosté tmě s onou hrůzou před sebou.
V tu chvíli se Murtaghovi jaksi samovolně v mysli vybavil obraz Nasuady, Eragona a všech ostatních vznešených i prostých a bezejmenných obyvatel Alagaësie, jejichž osud ležel nyní také v jeho rukou. Už na nic nečekal a udělal krok směrem k východu na konci chodby. A pak další a ještě jeden. Pohyboval se nyní zdánlivě bez vlastní vůle, jako loutkářem vedená loutka, ale kráčel vytrvale vpřed. Chapadla temnoty nyní dosahovala až k němu. Zatím se jej však nedotkla, ale obklíčila ho ze všech stran a on zůstal uzavřen v jejich středu v jakémsi nedotčeném kokonu, jehož rozměr se s blížícím se koncem chodby neustále zmenšoval a zbývající vzduch v něm jako by byl otráven a současně mrazil. Murtaghovi se úžil dech a kalilo vidění, přesto však, s pohledem upřeným na špičky rázem prokřehlých chodidel, kráčel mechanicky dál. A pak se to stalo a on prožil vlastní smrt…