Kapitola 50. V poslední chvíli
Lord Risthart odložil po rozhovoru s Nasuadou dálné zrcadlo na stolek ve své pracovně a vyšel na balkon svého hradu, z něhož měl výborný rozhled po celém Teirmu a daleko za jeho hradby. Jakkoli ho ten pohled těšíval po celý jeho dlouhý život, tentokrát mu ani přes nádherné počasí obvyklou radost spojenou s pocitem oprávněné pýchy na svou prosperující državu nepřinesl. Červenočerné moře uniforem nepřátelských vojáků, v němž jako občasné ostrůvky probleskovaly modré uniformy Surdanů, svíralo město jako rdousící pařát. A zatím, jak se zdálo, nehodlal nepřítel dělat nic jiného.
Starý lord byl muž činu a tohle vyčkávání mu do krajnosti dráždilo už tak napjaté nervy. Osud města visel na vážkách, to velmi dobře věděl. Když před chvílí hovořil s královnou, nebyl k ní tak zcela upřímný a dával najevo daleko více optimismu, než ve skutečnosti pociťoval. O pomoc královských vojsk totiž příliš nestál, protože od komplikovaných politických jednání o samostatnosti města v rámci království, jež následovala po odhodlané a velmi riskantní demonstraci Teirmu nezařadit se dobrovolně mezi královská města i za cenu ozbrojeného konfliktu, uplynulo pouze několik měsíců. Nechtěl tak být královně ani nikomu jinému zavázán, aby si později nemohla činit nárok na podíl na správě Teirmu nebo dokonce na svrchovanou moc nad ním. Svoboda byla totiž výsadou, jíž si ve svém životě cenil Risthart nade vše. A stejnou výsadu chtěl dopřát obyvatelům svého prosperujícího malého městského státu.
Momentálně však rozhodně neměl v místním válečném konfliktu navrch. Popravdě by stačil ještě jeden jediný další příliv nepřátelských posil, aby město muselo tvrdě bojovat ne o vítězství, ale o vlastní holé přežití. To jako ostřílený stratég dobře věděl. Vlastně se lord divil, proč k tomu ještě nedošlo. Ještě podivnější bylo, že nepřítel ve shodě s obvyklými zvyklostmi nevyslal parlamentáře s jasnými požadavky, ale zahalil se v mlčení. Když se však teď nad tím Risthart znovu zamyslel, bylo jakékoli vyjednávání vlastně zbytečné. Co nepřítel zamýšlí, dal najevo už při svém včerejším útoku, kterým obléhání Teirmu zahájil. Nebyl to ovšem útok v pravém slova smyslu, vedený vojenskou silou. V noci vypukl v přístavní čtvrti požár, jaký město ještě nezažilo ani po nájezdech krutých mořských pirátů. Zdálo se, že celá čtvrť vzplála téměř současně. Proto bylo zřejmé, že oheň nevznikl nešťastnou náhodou, ale musel být úmyslně založen. Město přišlo o všechny válečné i obchodní lodi a do základů vyhořela také městská a obchodní skladiště se vším, co v nich bylo uloženo. Vlastně lehla popelem úplně celá čtvrť a těch několik málo přeživších, jimž se podařilo uprchnout pod ochranu městských hradeb, vyprávělo, že někdy v půl třetí ráno se v ulicích objevilo blíže neurčené množství maskovaných postav v šedočerných pláštích s kápěmi přes hlavu. Ty začaly kolem sebe metat vybuchující ohnivé koule, a zapalovat tak vše, co jim přišlo do cesty. Zdálo se, že každý útočník měl přesně určené pole působnosti, protože poté, co v něm dokončil své hrůzné dílo, prchal jako o život na jediné dosud nezapálené přístavní molo, u něhož nekotvila žádná loď. Tam se celá skupina najednou ztratila v záblesku modrého světla. Lord Risthart si v duchu přesto blahořečil za své někdejší rozhodnutí ponechat přístavní čtvrť vně městských hradeb a městské sýpky umístit hlouběji do města k úpatí hradu. Tak se oheň alespoň neměl možnost rozšířit do celého Teirmu a zásoby potravin zůstaly nedotčeny. Při pomyšlení na zbytečné ztráty na životech, jež v noci tragicky vyhasly, se mu však svíraly pěsti bezmocným vztekem.
Úmysl nepřítele byl tedy jasný – nechat ho tu bezmocně trčet jako krtka zahrabaného ve vlastní noře v patové situaci, postupně ho unavit a vyhladovět, protože ani městské sýpky nejsou bezedné, a počkat si, až Teirm sám dobrovolně otevře brány novému králi… Tahle taktika ho nebude stát takřka žádné ztráty a dobře vycvičená posádka města nadto nebude moci přijít na pomoc královninu vojsku a hlavnímu městu, na něž bezesporu dopadne nejtvrdší úder.
Chytré, pomyslel si lord, ale to ten samozvanec nezná starého Ristharta. Tenhle krtek má ze své nory více východů…
Ze zamyšlení ho vytrhlo klapnutí zavíraných dveří pracovny. Otočil se a odešel z balkónu vstříc nově příchozímu, jímž byl vrchní velitel teirmské posádky, jenž dorazil na lordovo pozvání. Ačkoli byl Fallon urostlý muž a obvykle se držel zpříma, dnes se hrbil únavou a byly na něm patrné známky probdělé noci, kdy se se svými vojáky pokoušel uhasit zuřící plameny a vyrvat z jejich spárů, co se dalo. Ačkoli si všichni sáhli až na dno svých sil, valný úspěch jejich snažení nemělo. Magický oheň totiž voda nehasí, takže když s nasazením vlastních životů proběhli hořící přístavní čtvrtí a posbírali těch několik málo obyvatel, kterým se jako zázrakem podařilo přežít, soustředili se především na to, aby strhli hořící domy v těsné blízkosti městských hradeb, takže ohnivá smršť pak nemohla přeskočit do města. Velitel pozdravil svého vládce a řekl:
„Můj pane, přál sis se mnou mluvit?“
„Ano a promiň, že tě zdržuji od zaslouženého odpočinku, k němuž ses určitě právě chystal. Vykonal jsi dnes pro město mnoho úctyhodné a nebezpečné práce a zachránil je od nejhoršího – alespoň prozatím. Za to ti náleží dík můj i všech občanů.“
„Pane, stejnou měrou se na tom podílela celá tvoje posádka…,“ podotkl Fallon skromně. „Věř, že kdyby to bylo jen trochu možné, okamžitě bych zahájil protiútok na tu bandu vetřelců – únava neúnava.“ Lord poněkud uklidňoval velitelovu zlost:
„Však já vím, ale při takovéhle početní převaze nepřítele nemáme v přímém střetu nejspíš šanci, jakkoli dobří bojovníci naši muži jsou.“
„Aby to všichni šejtani!...,“ ulevil si Fallon. Starý lord se však lišácky usmál:
„Neřekl jsem, že nemáme žádnou šanci. Pouze v přímém střetu…“ Velitelovy oči se rozzářily pochopením:
„Myslíš, pane, na to, na co já?“
„O tom, Fallone, nepochybuj!“
„Okamžitě připravím plán. Máme jen dva pokusy, ale mohly by pořádně zamíchat kartami. Ale je ti, pane, jasné, že když neuspějeme tak, jak si představujeme, zbavujeme se tím možnosti nepozorovaného úniku z města?“
„To je věc, kterou musíme riskovat, protože bez boje bychom to protivníkovi až příliš usnadňovali. Nad to si myslím, že čekat na pomoc královny stejně nebude příliš reálné, protože nepřítel udělá dozajista s nejbližšími královskými městy to, co s námi, aby nebyl z boku ohrožován při svém tažení na Ilireu. Královské vojsko tak nebude mít nazbyt vojáků, které by nám poslalo na pomoc, protože jádro armády „rádoby krále“ Xena nebo jak se ten bastard vlastně jmenuje, bude podle mých zpráv pořád ještě mnohem silnější, než veškerá branná síla Alagaësie. Teď ti ale dávám jediný rozkaz a bezpodmínečně žádám, abys jej splnil ty i tvoji muži: Jděte se vyspat! Okamžitě! Přijď ke mně až před západem slunce a kolem jedenácté večer ať jsou tví muži připraveni vyrazit.“ Nato se velitel na vládce Teirmu unaveně usmál, ale vypochodoval z místnosti mnohem ráznějším krokem, než do ní prve vstoupil.
Risthartův plán byl prostý. Z města vedly dvě tajné chodby, o nichž vědělo jen několik málo zasvěcených. Obě ústily na různých od sebe značně vzdálených místech v křovinatém podrostu za obvodem městských hradeb a za táborem nepřátel směrem k průsmyku do vnitrozemí. Za války s Galbatorixem dal lord staré chodby s nemalými náklady opravit, protože nejistá doba si žádala opatrnost. Teď se mu tato skutečnost velice hodila. Dobře naplánovaným výsadkem vojáků chtěl lord zaskočit nepřítele v jeho týlu, napáchat co největší škody na jeho zásobách a způsobit maximální možné ztráty na životech. Chtělo to ale přesné načasování a důkladné zvážení, a proto si Risthart řekl, že nebude od věci udělat nejdřív totéž, co nařídil svým vojákům. Protože ani on v noci nezamhouřil oka, ulehl na pohovku ve své pracovně a okamžitě usnul.
Lord Risthart se vzbudil osvěžený a s energií, jíž by v něm nikdo při jeho úctyhodném věku nehledal. Co se plánovaného nočního podniku týkalo, měl už v hlavě naprosto jasno. Proto když podle dohody dorazil před západem slunce Fallon, seznámil ho neprodleně se svou verzí průběhu sabotážního útoku. Velitel přidal několik praktických poznámek a celý plán byl na světě. Teď, po vydání nezbytných rozkazů, nezbývalo, než trpělivě čekat. Oba muži spolu tedy vyšli na balkón a zkušeným okem ostřílených bojovníků obhlíželi a hodnotili situaci.
Jak se alespoň na první pohled zdálo, protivník byl až trestuhodně bezstarostný. Z nepřátelského tábora zněl smích a dokonce HUDBA! Tohle vojsko si bylo tak jisté svým konečným vítězstvím, že to bylo až nenormální. Čím déle oba muži dění v nepřátelském táboře sledovali, tím více měli dojem, že něco takového si zasluhuje ztrestat do té míry, aby na to nepřítel hned tak nezapomněl. Na pozadí mysli starého lorda však stále blikalo nenápadné výstražné světélko – jakási neodbytná myšlenka, že vše není, jak se zdá být, že vše je vlastně pouze chytrou psychologickou hrou a pokusem nějak vyprovokovat obránce města k nepředložené akci, jakou by byl například noční výpad z městských bran. Nebo odjinud? Bylo by teoreticky možné, aby nepřítel o tajných chodbách věděl? Na to si lord musel odpovědět, že ne. Pokud mu bylo známo, kromě Fallona a lidí, kteří chodby opravovali, nikdo další o této poslední pojistce v případě obléhání města nevěděl. A všichni řemeslníci do jednoho zahynuli při obléhání a dobývání Ilirey, kdy jejich katapult zasáhla střela z městských hradeb, o tom nebylo pochyb. Proto když nastal čas k uskutečnění naplánované akce, odhodil Risthart své pochyby a na jeho osobní povel se vše dalo do pohybu.
Fallon rychle postupoval v čele svých vojáků v lýkem obalených botách a se zbraněmi zabalenými v hadrech úzkou přímou chodbou, která stále mírně stoupala, jak kopírovala venkovní terén. Pohyboval se co možno nejtišeji, aby ozvěna z podzemí neprozradila jejich úmysly. Pociťoval mírné napětí kolem žaludku, jako ostatně vždy před bitvou. Doufal ve svou šťastnou hvězdu, že nepřítel dobře maskovaný východ ještě neobjevil. Doma na něj totiž čekala milující manželka a dva milí chlapci, kteří chtěli jít v dospělosti v otcových šlépějích. Jak si tak velitel krátil za chůze čas přemýšlením, narůstalo v něm přesvědčení, že klukům jejich poblouznění otcovými vojenskými úspěchy bude muset co nejdříve vyhnat z hlavy. Hoši byli přesvědčeni o tátově nezranitelnosti a o tom, že když je člověk dostatečně odvážný a schopný, jako on, může se zraněním a smrti vysmívat. Jejich otec ale právě teď pociťoval přesně pravý opak a vlastní smrtelnost si až bolestně uvědomoval.
Fallone, stará vojno, koukej to pustit z hlavy. Tak budeš na nejlepší cestě zahodit zbraň a vzít do zaječích, peskoval v duchu sám sebe. Dnes to ale ne a ne zabrat. Naopak, představa opuštěné ženy a synů nešťastných ze ztráty manžela a otce se mu stále více zažírala do mozku. Tohle se nesmí stát, okřikl sám sebe, prostě koukej udělat všechno pro to, aby se vás zpátky v pořádku vrátilo co nejvíc. A to nakonec zabralo, Fallon zaťal zuby odhodláním a pevně rukou sevřel jílec svého ostrého meče, jímž již skolil nejednoho silného protivníka. Právě včas, protože ústí chodby bylo již na dohled. Voják, který byl vyslán napřed a již na ně čekal u branky v mříži, si přitiskl prst na ústa. Velitel předal tento posunek ostatním, kteří jej následovali. V tichosti zastavili a vybalili své zbraně. Pak se seřadili a napjatě vyčkávali na povel k akci.
Fallon vyzpovídal vojáka, který byl vyslán jako zvěd, a zjistil, že k nepříteli to je pouhých šest set stop daleko a že je tak neopatrný a sebejistý, že ani nepostavil ve svém týlu hlídky. To hrálo stovce odvážných vojáků do karet. Více jich Fallon vzít s sebou nemohl, ačkoli se dobrovolníků hlásilo dost, protože by jim nedokázal zajistit bezpečný ústup. Na to byla chodba příliš úzká a městský kouzelník by ji neměl čas zavalit výbuchem, jakmile budou všichni zpět.
Nyní tedy, jak nejtišeji mohli, vylézali vojáci po dvojicích z chodby a šikovali se k útoku. Lučištníci založili šípy, ostatní tasili meče nebo pozdvihli bojové sekery a pomalým krokem se jako oddíl temných mstitelů vynořivších se z podsvětí kradli k nepříteli. Když se v té tmě dostali nepozorováni na dostřel, lučištníci se zastavili a ostatní pokračovali obezřetně dál. Pak zdvihl Fallon paži, vojáci poklekli na jedno koleno a přes hlavy jim zasvištěla první salva šípů. Ozvala se řada překvapených přidušených výkřiků, ale to už měli lučištníci zamířeno podruhé. A opět většina střel zasáhla táborovými ohni jasně osvětlené cíle. V nepřátelském táboře vypukl zmatek. Dezorientovaní vojáci vybíhali polonazí ze stanů většinou jen tak, jak se ukládali ke spánku. Fallonova jednotka se dala do pohybu následována v bezpečné vzdálenosti lučištníky, kteří nyní do luků založili zápalné šípy a vyčkávali na vhodný okamžik. Ten nastal ve chvíli, kdy teirmští muži zaútočili meči a sekerami na nepřítele. Zpočátku byli Fallonovi muži ve výhodě, které okamžitě vrchovatou měrou využili a bez milosti pobili kolem dvou set překvapených vojáků. Pak ale začali z hloubi ležení přibíhat další, kteří již ovšem byli v plné zbroji. Teď nastala pravá chvíle a teirmští lučištníci vyslali salvu zápalných výbušných šípů za první linie přibíhajících nepřátel. Ve chvíli byli odděleni od ostatních ohnivou přehradou planoucích stanů, zásob a lidských těl. Lučištníci se chopili mečů a přišli na pomoc jádru Fallonovy skupiny. Společnými silami se jim podařilo drtivou většinu nepřátelských vojáků odříznutých plameny pobít, ale pomalu již museli začít pomýšlet na návrat. Oheň začal dohořívat a dílem byl také protivníkem uhašen. Jakmile se začali objevovat další ozbrojenci v červenočerném, zavelel Fallon k ústupu. U vchodu do chodby však všechny čekalo nemilé překvapení.
Z keřů kolem vstupu vyskákalo přibližně padesát po zuby ozbrojených mužů a okamžitě se pustili do nelítostného boje. Meče v té tmě křesaly jiskry, které odletovaly do všech stran, a bylo těžké rozeznat, kdo je přítel a kdo protivník. Vzhledem k tomu, že nepřátelé z tábora se pustili do pronásledování Fallona a jeho bojovníků, začínala být situace velmi kritická. Nakonec všem pomohl městský kouzelník Palestres, starý člen Du Vrangr Gata. Aby osvítil situaci na bojišti a současně poněkud vyděsil nepřítele, vyčaroval ve vzduchu jasně zářící ohnivou kouli. V jejím světle se boj teirmských obránců stal organizovaným a velmi rychle dokázali využít své početní převahy. Sotva se však stačili vypořádat s ukrytou nepřátelskou zálohou, už tu byli jejich pronásledovatelé a přibíhali stále další.
„Dovnitř! Okamžitě! A pohněte kostrou!,“ zařval Fallon. Jeho vojáky nebylo třeba pobízet dvakrát. Bylo zřejmé, že situace se tu teirmským brzy vymkne z rukou. Bleskově začali po dvojicích mizet v jícnu chodby, zatímco za nimi Fallon a desítka nejstatečnějších a nejlepších vojáků kryla jejich ústup. Když došlo i na ně, trval velitel na tom, že půjde jako poslední. Nebyl čas na debaty, a tak disciplinovaní bojovníci po dvou ustupovali do chodby, přičemž dva výborní lučištníci kosili přesně mířenými šípy nejnebezpečněji vypadající nepřátele. Pak již na vrcholu schodiště k brance zbyla jediná zuřivě se bijící postava.
Z Fallona se řinul pot a námahou supěl jako parní stroj. Přesto neustával v rozdávání smrtících ran, ustupoval jen váhavě a bil se takřka neustále s dvěma protivníky současně. Víc se jich naštěstí na schodiště vedle sebe nevešlo, protože tady již nemohli lučištníci střílet, aby nešťastnou náhodou nezabili svého statečného velitele. Marné bylo volání vojáků, marná byla Palestrova snaha proniknout k velitelovu vědomí s naléhavou výzvou k ústupu. Fallon zjevně propadl bojovému tranzu – berserku. Jeho mysl byla uzavřena sama v sobě s jedinou myšlenkou – Ti čubčí synové NIKDY nedostanou mou rodinu, město ani mě! I kdybych je tu sám jediný měl všechny na místě pobít!
Jenže ani v tranzu není lidské tělo ze železa. Zoufalý Palestres zkušeným okem zpozoroval první známky únavy, které se projevily velitelovou pomalejší reakcí na výpady útočníků. Za okamžik zase Fallonova noha na schodech poněkud uklouzla a on se jen stěží stačil vyhnout shora vedenému seku nepřátelského meče. To už ale byl Fallon naštěstí v brance pod schodištěm, které bylo pokryto mrtvolami jím zabitých nepřátel, po jejichž tělech se sem hrnuli a klouzali další, nad utrpěnými ztrátami zuřící červenočerní. Kouzelník nyní vsadil vše na jednu kartu a nechal vybuchnout ohnivou kouli, která až dosud osvěcovala bojiště před schodištěm do podzemí. Strašná exploze ohlušila všechny přítomné a její síla pozabíjela nepřátele čekající venku, které světlo mezitím přilákalo jako lampa můry. A jako můry s připálenými křídly končí svůj život v plameni, tak i všechny přítomné sežehla plamenná stěna, jež se od výbuchu šířila všemi směry. Tlaková vlna natlačila těla nepřátel na schodiště, a ta jako živý štít mimoděk ochránila velitele i nejblíže stojící obránce před nejhoršími následky výbuchu.
Fallona rána probrala z tranzu. Nebyl však dezorientován natolik, aby ještě nestačil nastavit hrot svého meče padajícímu tělu jednoho ze dvou na něj útočících vojáků v červenočerném, jež ho hrozilo srazit na zem. Muž se zachroptěním vydechl naposled, když vtom Fallon ucítil strašnou ránu do hlavy, svět se zatměl a on se propadl do nicoty…